III.ÚS 3910/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3910/17 ze dne 16. 10. 2018 N 170/91 SbNU 129 Ukončení služebního poměru duchovního ve světle práva na soudní ochranu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 16. října 2018 sp. zn. III. ÚS 3910/17 ve věci ústavní stížnosti 1. ThMgr. Evy Dudové a 2. ThMgr. Zdeňka Dudy, obou zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 421/21, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 21 Cdo 1992/2017-367, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 13 Co 120/2016-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. září 2015 č. j. 4 C 129/2002-212 o zamítnutí žaloby stěžovatelů na náhradu škody za neplatné skončení služebních poměrů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a Církve československé husitské, se sídlem Wuchterlova 523/5, Praha 6 - Dejvice, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem, se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, jako vedlejší účastnice řízení. Návrh se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali na vedlejší účastnici úhrady částky ve výši 2 427 840 Kč s příslušenstvím (stěžovatelka 1) a ve výši 2 056 215 Kč s příslušenstvím (stěžovatel 2) a dále ve výši 167 344 Kč a 2 532 323 Kč s příslušenstvím (oba stěžovatelé), a to z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout neplatným rozvázáním služebního poměru vedlejší účastnicí dne 20. 7. 1993. V důsledku toho jim vedlejší účastnice nepřidělovala žádnou práci a stěžovatelé nemohli být vedeni ani na úřadu práce, neboť ten nebyl s to závazně určit, zda služební poměr trvá či nikoliv. Žalovaná částka představovala náhradu platu včetně hodnostního příspěvku a dále náhradu škody vzniklé stěžovatelům dle jejich tvrzení tak, že v důsledku toho, že jim vedlejší účastnice nevyplácela plat, byli v platební neschopnosti. Dále se domáhali příspěvku na úhradu otopu a světla a náhrady nákladů spojených s bydlením, neboť tyto výdaje za ně měla vedlejší účastnice hradit podle Řádu duchovenské služby Církve československé husitské. 3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů soudního řízení (výrok II). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud provedl dokazování listinnými důkazy. Na základě zápisu ze 123. zasedání Ústřední rady Církve československé husitské (dále jen "Ústřední rada") ze dne 17. a 18. 9. 1993 dospěl k závěru, že 17. a 18. 9. 1993 Ústřední rada schválila ukončení služby stěžovatelů a rozvázání jejich pracovního poměru. Podle zápisu z jejího 159. zasedání dne 8. 3. 1997 měl za prokázané, že požadavek církevního slyšení byl splněn tím, že Diecézní rada v Plzni vyzvala stěžovatele, aby se dostavili k jednání, a oni tuto výzvu odmítli. Konečně z předloženého usnesení Ústřední rady č. 4.6.128 ze dne 22. 2. 2012 mělo vyplynout [jak vyžadoval nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3597/10 (N 181/63 SbNU 101)], že tato rada konstatovala, že ke skončení služebních poměrů stěžovatelů došlo schválením skončení služebního poměru stěžovatelů na 123. plenárním zasedání Ústřední rady Církve československé husitské konaném ve dnech 17. a 18. 9. 1993, a že se proto zamítá návrh stěžovatelů na určení, že jejich služební poměr jako duchovních trvá. Z tohoto usnesení se též podávají bližší okolnosti, za kterých byl se stěžovateli rozvázán služební poměr (jejich žádost o přerušení výkonu služby ze dne 19. 6. 1993, následující den jednostranné ukončení jejího výkonu a na tyto skutečnosti reagující další postup orgánů této církve). 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). V jeho odůvodnění uvedl, že podstatou dovolání stěžovatelů byl jejich nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že Ústřední rada schválila ukončení služby stěžovatelů a zároveň rozvázání jejich pracovního poměru, tedy že na 123. plenárním zasedání Ústřední rady ze dne 17. a 18. 9. 1993 bylo rozhodnuto o ukončení služby stěžovatelů a zároveň o rozvázání jejich pracovního poměru. Stěžovatelé namítali, že vedlejší účastnice neprokázala rozhodnutím příslušného orgánu, že služební poměr stěžovatelů vůči ní zanikl, a to ke konkrétnímu datu, neboť takové rozhodnutí příslušného orgánu vedlejší účastnice nepředložila, a ani jej předložit nemohla, protože takové rozhodnutí příslušného orgánu neexistuje. Stěžovatelé dovozovali, že vedlejší účastnice nepředložila takové rozhodnutí příslušného orgánu o tom, že služební poměr stěžovatelů vůči vedlejší účastnici zanikl, které předpokládá Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3597/10. Nejvyšší soud shledal, že snaží-li se stěžovatelé skutkový závěr odvolacího soudu rozporovat tvrzením, že ze zápisu ze 123. plenárního zasedání Ústřední rady ze dne 17. a 18. 9. 1993 pouze vyplývá, že bylo schváleno ukončení služby stěžovatelů v Církvi československé husitské v plzeňské diecézi a zároveň rozvázání pracovního (nikoli služebního) poměru s Církví československou husitskou, a že tedy došlo ke "schválení", nikoliv k "rozhodnutí" o rozvázání služebního poměru stěžovatelů, pak přehlížejí, že v projednávané věci není podstatné, jakými konkrétními slovy Ústřední rada své rozhodnutí zformulovala (tedy zda k projevu své vůle ukončit služební poměr stěžovatelů užila slova "schválení", nebo "rozhodnutí"), ale že rozhodující je v daném případě skutečnost, že příslušný orgán vedlejší účastnice určitým a srozumitelným způsobem vyjádřil svou vůli ukončit služební poměr stěžovatelů (propustit stěžovatele ze služeb vedlejší účastnice). V projednávané věci tedy není podstatné, zda je v zápisu ze 123. plenárního zasedání Ústřední rady v souvislosti s rozvázáním služebního poměru stěžovatelů užito slova "schválení", nebo slova "rozhodnutí", neboť v tomto případě se jedná o slova stejného (podobného) významu, jejichž případná záměna nemá při výkladu projevu vůle tohoto orgánu vedlejší účastnice žádný vliv na výsledek interpretace tohoto aktu. Nejvyšší soud proto uzavřel, že námitky stěžovatelů nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), pročež dovolání odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé zejména odkazují na nález Ústavního soudu v jejich věci ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3597/10, ze kterého citují: "[...] je na vedlejších účastnících [tj. stěžovatelích v nyní projednávané věci - poznámka Ústavního soudu], aby vyvolali řízení před příslušným orgánem stěžovatelky [tj. vedlejší účastnice v nyní projednávané věci - poznámka Ústavního soudu], který je povolán otázku trvání jejich služebního poměru ke stěžovatelce rozhodnout, resp. pro posouzení majetkových nároků vedlejších účastníků vůči stěžovatelce bude v případném sporu (k jehož projednání je dána pravomoc civilních soudů) na stěžovatelce, aby se těmto nárokům ubránila tím, že prokáže rozhodnutím příslušného orgánu, že služební poměr vedlejších účastníků vůči stěžovatelce zanikl. Jde o stejný postup, jaký by bylo třeba uplatnit v případě, že by spor nebyl o to, zda akt, jímž měl být rozvázán služební poměr vedlejších účastníků ke stěžovatelce, je neplatný (nicotný) z důvodu, že nebyl vydán příslušným orgánem, nýbrž že by byl neplatný např. z důvodu vady formy nebo věcného obsahu." Stěžovatelé pak zejména konstatují, že předmětný zápis ze 123. plenárního zasedání Ústřední rady konaného ve dvou dnech, na který soustavně odkazují obecné soudy, nemůže v žádném případě být dle jejich názoru právě tím rozhodnutím příslušného orgánu, které předpokládá Ústavní soud ve výše citovaném nálezu. Stěžovatelé zpochybňují, že by schválení čehosi, co muselo tomuto schválení předcházet, navíc zachycené pouze v jakémsi zápise o průběhu plenárního zasedání, bylo právě tím rozhodnutím, které předpokládá Ústavní soud, bez uvedení jednotného data, bez jakéhokoli náznaku vodítka, ke kterému dni měl být te