III.ÚS 403/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 403/12 ze dne 22. 1. 2015 N 12/76 SbNU 163 K interpretaci smlouvy o vytvoření autorského díla - logotypu ZOO Praha - obecnými soudy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 22. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 403/12 ve věci ústavní stížnosti Zoologické zahrady hl. m. Prahy, IČO 00064459, se sídlem U Trojského zámku 3/120, Praha 7 - Troja, zastoupené JUDr. Tomášem Dobřichovským, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Kříž a partneři, s. r. o., se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2011 č. j. 30 Cdo 5054/2009-109, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009 č. j. 3 Co 16/2009-86, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce bylo uloženo zdržet se užití autorského díla - logotypu ZOO Praha vytvořeného vedlejším účastníkem, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a ak. mal. Michala Cihláře, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře Vyskočil, Krošlák & spol., se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2011 č. j. 30 Cdo 5054/2009-109 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009 č. j. 3 Co 16/2009-86 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2011 č. j. 30 Cdo 5054/2009-109 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009 č. j. 3 Co 16/2009-86 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 1. 2. 2012, doplněnou podáními ze dne 13. 2. 2012, 20. 3. 2012 a 27. 11. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 11. 2008 č. j. 37 C 180/2007-60 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka, který se domáhal, aby stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost zdržet se užití autorského díla - logotypu ZOO Praha, vytvořeného vedlejším účastníkem na základě "Smlouvy o vytvoření díla" uzavřené mezi ním a stěžovatelkou dne 1. 6. 1998 (dále též jen "Smlouva"), současně vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo nahradit stěžovatelce náklady řízení. 3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") byl k odvolání vedlejšího účastníka uvedený rozsudek městského soudu změněn tak, že stěžovatelce bylo uloženo zdržet se do dvou měsíců od právní moci rozsudku užití předmětného autorského díla, a dále jí byla stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i řízení odvolacího. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud je však zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem s tím, že se stěžovatelce nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé zpochybnit, neboť jeho úvaha, že účastníci si dne 1. 6. 1998 nesjednali platně smlouvu o šíření díla ve smyslu § 22 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, je správná, a to s ohledem na absenci všech obligatorních náležitostí takové smlouvy. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy při svém rozhodování zcela ignorovaly rozhodnutí Ústavního soudu, postupovaly striktně formalisticky, nebraly v úvahu jí navrhované důkazy a jejich neprovedení řádně neodůvodnily, takže napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy pak stěžovatelka vyvozuje z toho, že ve Smlouvě se obě strany dohodly nejen na vytvoření díla, ale taktéž na tom, že ona dílo získává do svého vlastnictví se všemi právy a povinnostmi, tj. právo s ním nakládat a užívat je dohodnutým způsobem. Vedlejší účastník ve smlouvě výslovně svolil, aby dílo bylo použito jako logo, načež toto bylo užito, šířeno a veřejně užíváno, a to také jako součást jiných souborných či spojených děl, do nichž je sám vedlejší účastník zařadil. Takovéto užití díla dle stěžovatelky nemá nic společného se Smlouvou, která byla soudy shledána neplatnou. Obecné soudy tak bez ohledu na vůli stran při uzavírání Smlouvy a při její realizaci, trvající až do 28. 11. 2006, měly vyložit normy tzv. podústavního práva striktně formalisticky, a porušit tak její právo na vyřízení věci spravedlivě, stejně jako její právo na ochranu vlastnictví. 5. Porušení čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy stěžovatelka vyvozuje z toho, že obecné soudy bez právního důvodu nesmí odmítnout argumentaci opřenou o základní práva a svobody, což se v souzené věci stalo ve vztahu k argumentaci obsažené v dovolání, jež byla postavena na prioritě takového výkladu smlouvy, který nezakládá její neplatnost, resp. vycházející z toho, že obecné soudy nerespektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)], který danou prioritu konstatoval. 6. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, stěžovatelka upozorňuje, že dané dílo bylo využíváno jako součást jiných souborných či spojených děl, přičemž takovéto užití prý nemá mít nic společného se Smlouvou. Tím, že rozhodnutí obecných soudů byla nejasná a neurčitá stran rozsahu zdržení se užití díla, je ohroženo její vlastnické právo k mnoha hmotným nosičům logotypu i k dalším souborným dílům, která daný logotyp obsahují. V této souvislosti se stěžovatelka dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647), přičemž tvrdí, že obecné soudy ji zbavily faktického práva užívat její majetek za účelem, pro který byl zhotoven, totiž pro užívání daného logotypu, v důsledku čehož došlo k faktickému vyvlastnění, a jí zbylo jen "holé vlastnictví". 7. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny mělo dojít v důsledku formalistického přístupu, a to ve smyslu nálezu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171), který vedl k porušení jejího vlastnického práva a rozsáhlým následným škodám. Tvrdí, že na základě Smlouvy mělo být dílo užíváno na dobu neurčitou, Smlouva byla realizována do konce roku 2006, kdy došlo mezi stranami k rozkolu, přičemž důvodem podání žaloby byla osobní msta. Následně stěžovatelka klade otázku, zda danému zneužití práva pomocí formalistické interpretace má být poskytnuta ochrana. O vůli stran svědčí faktura vystavená vedlejším účastníkem, v jejímž textu stojí, že autorská odměna je odměnou za užití díla, k tomuto důkazu však obecné soudy nepřihlédly a nevypořádaly se s ním, v důsledku čehož jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Stěžovatelka dále upozorňuje, že text smlouvy je pouze prvotním přiblížením se k významu smlouvy, přičemž doslovný výklad může, ale nemusí být v souladu s vůlí stran; směřuje-li jejich vůle k jinému významu a podaří-li se tuto vůli v soudním řízení ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu, přičemž stran ní je třeba usuzovat z vnějších okolností spojených s podpisem smlouvy a realizací smluvního vztahu. 8. V souvislosti s námitkou porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě stěžovatelka uvádí, že obecné soudy mají jednak povinnost při interpretaci zákonů zabránit faktickému odepření spravedlnosti účastníkům řízení a projednat spravedlivě jejich nárok, což se nestalo, a to (patrně) z toho důvodu, že nevzaly při svém rozhodování v potaz jí navrhované důkazy a tvrzení o vůli stran považovaly za nevýznamné, a jednak povinnost její právo chránit, na což prý rezignovaly. 9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 3. 2012 stěžovatelka namítá také porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, přičemž zčásti opakuje svou předchozí argumentaci, dále pak poukazuje na čl. VI Smlouvy i na to, že obě strany spolupracovaly až do roku 2006, během této doby vedlejší účastník žádné nároky nevznesl ani se nezmínil o tom, že by užívala dílo neoprávněně, po ukončení spolupráce však dospěl k závěru, že to, co dosud dostal zaplaceno, není dostatečné a že se ještě může na ní obohatit, což má představovat zřejmé zneužití práva. Argumentuje rovněž tím, že smlouva o šíření děl má obligatorní písemnou formu, zákon však již nevyžadoval, aby projevy účastníků smlouvy byly na téže listině, přičemž ze Smlouvy i výše zmíněné faktury plyne vůle stran, že dílo má být šířeno, zároveň je v nich upraveno, jakým způsobem a jaká je výše odměny. V náv