III.ÚS 404/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 404/20 ze dne 3. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Fio banka, a. s., se sídlem V Celnici 1028/10, Praha 1, zastoupené Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem se sídlem Kovářská 549/12, Praha 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 28 Cdo 2361/2019-505, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 3 Cmo 222/2016-434, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Cm 79/2010-358, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a ústavních principů zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, klíčovým právním problémem v řízení před obecnými soudy, o němž mezi účastníky nepanovala shoda, bylo jednak posouzení pasivní žalobní legitimace stěžovatelky a jednak zhodnocení, zda budova č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 v katastrálním území Chodov, kolaudovaná jako svobodárna, splňuje charakteristiku obytného domu podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), dle kterého "do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí obytné domy". 3. Obecné soudy v nyní projednávaném případě vycházely ze zjištění, že v konkursu na majetek Místního bytového podniku v Praze 4, státního podniku v likvidaci, vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 80 K 75/99, došlo ke zpeněžení předmětné budovy za částku 151 200 000 Kč. Tato budova však byla do konkursní podstaty úpadce sepsána neoprávněně, neboť byla ve vlastnictví Hlavního města Praha. Tento závěr, odvozený právě z citovaného ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., byl přijat již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2872/2008. 4. V nyní posuzovaném řízení se proto Hlavní město Praha, jako žalobce, domáhalo zaplacení částky ve výši 151 149 281 Kč, odpovídající procentnímu podílu Fio družstevní záložny, konkursní věřitelky a právní předchůdkyně stěžovatelky, na výtěžku zpeněžení této budovy, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tedy skutečnosti, že žalobci k finančním prostředkům, které v rámci rozvrhu obdržela konkursní věřitelka z úpadcova majetku, svědčí "lepší právo" a konkursní věřitelce tak byly tyto finanční prostředky vyplaceny bez právního důvodu. 5. Jak se dále podává ze skutkových zjištění, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 12. 2005 společnost DREAM HOUSE, k. s. (dále jen "společnost"), jako postupitelka, prohlásila, že je majitelkou pohledávky za Místním bytovým podnikem v Praze 4 ve výši 224 386 326,52 Kč, kterou převedla na právní předchůdkyni stěžovatelky, jako postupnici. 6. Smlouvou o (následném) postoupení pohledávky ze dne 19. 3. 2008, uzavřenou mezi právní předchůdkyní stěžovatelky, jako postupitelkou, a zmiňovanou společností, jako postupnicí, byla pohledávka ve stejné výši převedena zpět. 7. V nastalé situaci proto Hlavní město Praha, jako žalobce, uplatnilo z opatrnosti nárok z bezdůvodného obohacení proti stěžovatelce i proti společnosti. 8. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 151 149 281 Kč se specifikovaným příslušenstvím, vše do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že povinnost k plnění uložená stěžovatelce zaniká v rozsahu plnění druhé žalované, tj. společnosti (výrok I.). Městský soud tudíž neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že se žalobce nestal vlastníkem předmětného domu, neboť se - dle jejího názoru - nemělo jednat o obytný dům ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., resp. nepřisvědčil jejímu argumentu, že v řízení nebyla pasivně legitimována [pozn. Ústavního soudu: městský soud v dané věci rozhodoval podruhé, a to poté, co byl jeho původní rozsudek ze dne 20. 6. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-193, částečně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, jež bylo následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 3722/2015-309, aprobováno jako věcně správné]. 9. Vzhledem k tomu, že uvedená společnost zanikla ke dni 17. 10. 2017 (tj. ještě před vydáním rozsudku odvolacího soudu) bez právního nástupce, městský soud usnesením ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 Cm 79/2010-501, řízení ve vztahu k této žalované zastavil. 10. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu ve výroku I. potvrdil. 11. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v rozporu s hmotným právem dovodily, že předmětná budova je budovou obytnou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., resp. ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů, a souběžně se nevypořádaly s její argumentací stran definice bytu podle vyhlášky č. 83/1976 Sb., spočívající v nemožnosti směšovat pojem obytná místnost a byt, spolu z toho plynoucími konsekvencemi ve vztahu k charakteru celé budovy. Stěžovatelka v dovolání současně namítla, že obecné soudy nesprávně založily její pasivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2552/2011. 12. Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením však Nejvyšší soud toto dovolání odmítl jako nepřípustné dle ustanovení § 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dovolací soud ke stěžejním námitkám, prezentovaným v průběhu celého předchozího řízení, uvedl, že "jestliže tedy odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - na základě skutkových zjištění, že předmětný dům č. p. 2140 (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví státu), jehož užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 23. 1. 1989 jako svobodárna, která se mj. skládá z obytné části (tvořící více než 2/3 celkové plochy domu), v níž se nachází 224 bytových buněk, sestávajících ze dvou pokojů, předsíně, WC a umývárny pod jedním uzavřením, dovodil, že tyto obytné buňky byly zjevně způsobilé sloužit jako samostatné jednotky k bydlení, že tento dům splňoval kritéria obytného domu ve smyslu § 59 zákona č. 41/1964 Sb., a na základě toho uzavřel, že se na tento objekt § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. vztahoval, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil (byť výslovně nezmínil závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, a dalších citovaných rozhodnutích)." Stran namítaného nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky konstatoval, že tato otázka již byla v dané věci vyřešena pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 3722/2015-309, z něhož se podává, "že došlo-li při zpeněžování konkursní podstaty k prodeji věci náležející osobě odlišné od úpadce, je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě finančních prostředků přijatých k uspokojení přihlášené pohledávky pasivně věcně legitimován právě postupitel [tj. v nyní projednávaném případě právě stěžovatelka] jednající coby konkursní věřitel." 13. Stěžovatelka se s těmito závěry obecných soudů neztotožnila a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá v podstatných rysech shodnou argumentaci jako v předchozím řízení před obecnými soudy. Ve vztahu ke své pasivní legitimaci tudíž opětovně namítá, že "odvolací soud i Nejvyšší soud nesprávně dovodily, že povinnost vrátit výtěžek obci má stěžovatel, protože zastával v konkursu pozici konskursního věřitele, přestože materiálně věřitelem již díky postoupení pohledávky nebyl." Uvádí, že "argumentace obecných soudů spočívá na nesprávném, nejednotném a zcela nepředvídatelném posouzení základní otázky, zdali je svobodárna obytným domem