III.ÚS 4045/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4045/16 ze dne 10. 7. 2018 N 122/90 SbNU 73 Odmítnutí dovolání pro vady, kterými ve skutečnosti netrpělo   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka - ze dne 10. července 2018 sp. zn. III. ÚS 4045/16 ve věci ústavní stížnosti 1. Jana Midrly a 2. Daniela Midrly a 3. Víta Midrly, zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016 č. j. 21 Cdo 2686/2016-322, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2016 č. j. 18 Co 250/2015-289 vydanému v řízení o dědické určovací žalobě, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1. Jaroslavy Navarčíkové a 2. Martiny Šupové, zastoupených JUDr. Hanou Koudelovou, se sídlem Národní třída 349/71, Hodonín, jako vedlejších účastnic řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016 č. j. 21 Cdo 2686/2016-322 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016 č. j. 21 Cdo 2686/2016-322 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu vedeného u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 5 C 177/2010 se podává, že I. výrokem rozsudku okresního soudu ze dne 8. 4. 2015 č. j. 5 C 177/2010-260 bylo určeno, že vedlejší účastnice 1 a Miroslav Navarčík, zemřelý dne 22. 7. 2010, nejsou dědici po zůstavitelce Ireně Navarčíkové, zemřelé dne 2. 2. 2010. Výroky II a III soud rozhodl o nákladech řízení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podaly vedlejší účastnice jako žalované odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2016 č. j. 18 Co 250/2015-189 byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že se zamítá žaloba na určení, že vedlejší účastnice 1 a Miroslav Navarčík nejsou dědici po Ireně Navarčíkové. Ve výroku II byl rozsudek okresního soudu změněn ohledně náhrady nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že závěť Ireny Navarčíkové, datovaná dnem 18. 12. 2009, kterou zůstavitelka ustanovila univerzálními dědici vedlejší účastnici 1 a Miroslava Navarčíka, je platná, takže žaloba na určení, že vedlejší účastnice 1 a Miroslav Navarčík nejsou dědici po Ireně Navarčíkové, není důvodná. 4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním. V něm namítali, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to otázky, kterého z účastníků stíhá důkazní břemeno ohledně prokázání toho, zda allografní závěť je podepsána vlastní rukou zůstavitelky, neboť tato skutečnost je rozhodující pro určení, že vedlejší účastnice nejsou dědici ze závěti, a unesení tohoto důkazního břemene. To vše za situace, kdy originál závěti v době rozhodování soud neměl k dispozici a fotokopie závěti není dostatečným podkladem pro zpracování znaleckého posudku o pravosti či nepravosti podpisu zůstavitelky. Stěžovatelé byli toho názoru, že tato otázka dosud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, v každém případě mají stěžovatelé za to, že by tato otázka měla být řešena jinak, než jak to učinil krajský soud v dovoláním napadeném rozhodnutí. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a krajský soud uvedenou otázku vyřešil nesprávně. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2016 č. j. 21 Cdo 2686/2016-322 dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, [(dále jen "o. s. ř."), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.)], odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že "vznáší-li dovolatelé výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména v otázce věrohodnosti svědků závěti ze dne 18. 12. 2009 pořízené zůstavitelkou Irenou Navarčíkovou ..., jakož i proti hodnocení výsledků znaleckých posudků o pravosti podpisu zůstavitelky na této závěti odvolacím soudem, a tedy také proti správnosti jeho skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, dále vytýkají-li odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ,měl v odvolacím řízení znovu provést důkazy, jichž se jeho odlišné hodnocení týkalo', případně ,provést důkazy, jež již provedené důkazy zpochybňovaly', přestože dovolatelé přehlíží, že odvolací soud doplnil dokazování opakovaným výslechem svědků závěti již při jednání před odvolacím soudem dne 4. 4. 2013, a vznáší-li k posouzení otázku, ,kterého z účastníků řízení stíhá důkazní břemeno ohledně prokázání vlastnoručního podpisu zůstavitelky Ireny Navarčíkové ... na allografní závěti', ačkoliv pro rozhodnutí tohoto sporu nebylo určující neunesení důkazního břemene, když k závěru o tom, že Jaroslava Navarčíková a Miroslav Navarčík ... jsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 18. 12. 2009, neboť ,zůstavitelka listinu datovanou 18. 12. 2009 podepsala', a tedy ,závěť datovaná 18. 12. 2009 je platná', odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich správného právního posouzení". II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé namítají, že krajský soud vycházel pouze z výpovědí svědků Karla Donata a Milady Donatové, které považoval za zásadní důkaz, a zcela pominul ostatní v řízení provedené důkazy. Přitom soudy obou stupňů (okresní soud výslovně, krajský soud mlčky) vycházely z toho, že důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti závěti je na vedlejších účastnících jako žalovaných. Opřít závěr o unesení důkazního břemene pouze o rozporuplnou výpověď svědků, kteří jsou navíc v úzkém přátelském vztahu s vedlejší účastnicí 1, považují stěžovatelé za hrubé vybočení z mezí vymezených principem nestranného a spravedlivého procesu a garantovaných ústavním právem na soudní ochranu. Podle názoru stěžovatelů ztráta originálu závěti mohla prospět pouze straně žalované, která tak věděla o tom, že podpis zůstavitelky není pravý a že znalecký posudek by tuto skutečnost prokázal. Vedlejší účastnice 1 přitom zcela nevěrohodně vypověděla, že o sepisu závěti nevěděla, přičemž je významné i to, že takto svoji výpověď formulovala až u jednání okresního soudu dne 4. 3. 2015 poté, co právní zástupce stěžovatelů u odvolacího soudu poukazoval na rozpor spočívající v tom, že v protokolu o předběžném šetření v dědictví po Miroslavu Navarčíkovi u notářky JUDr. Vladimíry Zachovalové ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. 31 D 2104/2009, tedy ze dne úmrtí Ireny Navarčíkové, o závěti Ireny Navarčíkové nic neuvedla, zatímco svědci Karel a Milada Donatovi uvedli, že celé setkání organizovala vedlejší účastnice 1. S vedlejší účastnicí 1 se dobře znali, zatímco zůstavitelku znali jen od vidění, a je tedy zcela nepravděpodobné a nevěrohodné, že by s vedlejší účastnicí 1 o obsahu jednání, které se u ní v bytě uskutečnilo, nehovořili. Naopak tato skutečnost je v souladu s výpovědí svědkyně Midrlové, se kterou vedlejší účastnice 1 krátce po úmrtí zůstavitelky telefonovala a informovala ji o tom, že žádnou závěť zůstavitelky nenašli. Rozpory ve výpovědích osob účastnících se při sepisu závěti či z ní profitujících jsou podle stěžovatelů tak markantní, že důvěryhodnost svědků, resp. jejich výpovědi ohledně okolnosti sepisu závěti Ireny Navarčíkové, zcela zásadním způsob zpochybňují. S ohledem na skutečnost, že důvěryhodnost svědků je v kontextu provedeného dokazování pochybná a je současně zpochybněna i pravost podpisu samotné zůstavitelky na závěti, nelze se podle stěžovatelů spokojit pouze s výpovědí svědků závěti, jak to učinil krajský soud. Jestliže vedlejší účastnice jako ty, koho stíhá důkazní břemeno, k podpoře svých tvrzení nepředložily jiné důkazy k prokázání platnosti závěti, toto břemeno dle názoru stěžovatelů neunesly. Hodnocení důkazů, jak je provedl krajs