III.ÚS 41/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 41/24 ze dne 3. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Restaurační činnost - Hájková, s. r. o., se sídlem Foltýnova 998/1, Brno, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, se sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 26 Cdo 2503/2023-556, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 234 C 168/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou jako bývalá nájemkyně jí specifikovaných nebytových prostor (dále jen "nebytové prostory") domáhala, aby jí vedlejší účastník (jako pronajímatel nebytových prostor) zaplatil částku 2 500 000 Kč s příslušenstvím jako protihodnotu toho, o co se její investicí a investicí původního nájemce nebytových prostor Tomáše Hrona zvýšila hodnota pronajaté věci [§ 667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen "občanský zákoník")]. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") po kasačním zásahu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. 10. 2020 č. j. 234 C 168/2012-447 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 183 617 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 1 038 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III, IV a V). 4. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2022 č. j. 49 Co 56/2021-510, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 12. 2022 č. j. 49 Co 56/2021-516, rozsudek městského soudu (v pořadí druhý) k odvolání stěžovatelky potvrdil v zamítavém výroku II a v nákladových výrocích III, IV a V (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru (stejně jako městský soud, byť na základě jiného odůvodnění), že stěžovatelce nenáleží nárok na protihodnotu za zhodnocení pronajaté věci, které provedl již původní nájemce nebytových prostor Tomáš Hron. Toto zhodnocení uskutečnil ještě za účinnosti (platně uzavřené) smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 10. 1. 1994 (dále jen "první smlouva"). Stěžovatelka však vstoupila do postavení nájemkyně nebytových prostor až za účinnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 7. 2000 (dále jen "druhá smlouva"), která nájemní vztah založený předchozí (první) smlouvou zrušila a současně zakládala nájem nový. Druhá smlouva tedy nebyla (pouhou) dohodou o změně první smlouvy (tzv. kumulativní novací ve smyslu § 516 občanského zákoníku), jak se domnívala stěžovatelka, a neměla tak ani za následek, že by se práva a povinnosti vzniklé stranám za trvání první smlouvy přenesly do právního vztahu založeného druhou smlouvu. Vzhledem k tomu se krajský soud ztotožnil s postupem městského soudu, který ve svém (v pořadí druhém) rozsudku přiznal stěžovatelce jen zbylou (a dosud nepřisouzenou) část nároku (konkrétně částku 183 617 Kč) jako protihodnotu za zhodnocení nebytových prostor provedené až za účinnosti druhé smlouvy, jehož celková výše činila podle znaleckého posudku ustanoveného znalce Ing. Jiřího Brázdy 509 000 Kč. 5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by přípustnost jejího dovolání mohla založit. Přípustnost dovolání přitom podle Nejvyššího soudu nemohla založit ani otázka, zda v daném případě mělo smluvní ujednání stran (tzn. ujednání ve smlouvě uzavřené mezi Tomášem Hronem a vedlejším účastníkem řízení) charakter kumulativní nebo privativní novace, neboť i tuto otázku krajský soud vyřešil správně a od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se neodchýlil. Pro rozlišení, zda v konkrétním případě jde o novaci kumulativní nebo privativní, je rozhodná vůle účastníků právního jednání. I podle Nejvyššího soudu ujednání mezi vedlejším účastníkem a Tomášem Hronem nezavdává žádných pochyb o tom, že sjednáním nového nájemního poměru mezi těmito dvěma účastníky měl dosavadní závazek smluvních stran k týmž prostorám (to je nájemní poměr založený první smlouvou) zaniknout. Ze samotného textu jednoznačně vyplynulo, že nejde o dohodu mající charakter kumulativní novace - nejde tedy ani podle Nejvyššího soudu o pouhou dohodu o změně první nájemní smlouvy. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, zda stěžovatelka v rámci svých nároků uplatňovaných vůči vedlejšímu účastníkovi neměla být chráněna jako slabší smluvní strana, neboť v daném případě byly nakonec obě smlouvy posouzeny jako platné, a proto nebyla významná otázka, zda vedlejší účastník jako smluvní strana, která připravovala znění nájemních smluv, neporušil pro smlouvu rozhodná zákonná ustanovení, pročež by následně těžil z neplatnosti smlouvy, kterou sám připravoval. Přípustnost dovolání konečně nemohla založit ani stěžovatelkou tvrzená existence dvou ve věci vypracovaných znaleckých posudků, neboť by šlo jen o tzv. jinou vadu řízení, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. Nadto ve svém rozhodnutí vysvětlil i krajský soud, že městský soud se žádného excesu v této souvislosti nedopustil. Pokud stěžovatelka dovoláním napadala i rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, bylo v tomto rozsahu její dovolání ze zákona nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nejprve v ústavní stížnosti obsáhle popisuje vývoj celé věci, včetně změn právního posouzení, k němuž postupně obecné soudy v daném případě dospěly. V návaznosti na to stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoje přesvědčení, že i první nájemní smlouva byla ve skutečnosti platná, kdy navíc tuto smlouvu připravoval sám vedlejší účastník a dlouhou dobu se podle ní také choval a dodržoval ji. I podle judikatury Ústavního soudu [zde stěžovatelka odkazuje příkladmo na nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] musí soudy preferovat výklad, podle něhož má přednost taková interpretace, která pohlíží na právní jednání jako na platná nikoliv jako neplatná. 7. Stěžovatelka se dále domnívá, že ocenění investic vložených do předmětu nájmu ve vlastnictví vedlejšího účastníka mělo vycházet ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Josefa Cupala. Pokud městský soud postupoval tak, že pro nesrovnalosti neuložil jmenovanému znalci jeho znalecký posudek doplnit, ale pro ocenění investice vložené do předmětu nájmu jmenoval jiného znalce Ing. Jiřího Brázdu, postupoval v rozporu s § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen "o. s. ř."), neboť v řízení existovaly dva znalecké posudky, aniž by mezi nimi byl vztah revize. 8. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítala nesprávnost rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť náhrada nákladů řízení byla vedlejšímu účastníkovi řízení přiznána, byť podle judikatury Ústavního soudu se vychází z toho, že statutární města mají dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby byla schopna před soudem hájit svá práva. Náklady na právní zastoupení advokátem tak v jejich případě není možné považovat za náklady účelně vynaložené. 9. Stěžovatelka se konečně domnívá, že druhá nájemní smlouva uzavřená mezi Tomášem Hronem a vedlejším účastníkem splňuje podmínky kumulativní novace k první nájemní smlouvě uzavřené mezi týmiž účastníky. V dané souvislosti totiž stěžovatelka vychází z toho, že o kumulativní novaci nejde tehdy, pokud je navazující (nájemní) smlouva koncipována tak, jako by nájemní vztah mezi smluvními stranami byl založen nově (poprvé); neobsahuje tedy žádné ujednání o tom, že se mění nebo ruší stávající (nájemní) vztah. Obsahuje-li naopak druhá nájemní smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem a Tomášem Hronem ujednání, podle kterého se touto druhou smlouvou ruší veškeré předcházející smlouvy a dohody týkající se pronajímaných prostor, musí se jednat o kumulativní novaci k původní smlouvě. Pro zjištění, zda jde o kumu