III.ÚS 4159/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4159/18 ze dne 28. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Zástěrové, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 22 Cdo 3431/2016-421 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2016 č. j. 25 Co 356/2015-375 ve znění opravného usnesení ze dne 16. března 2016 č. j. 25 Co 356/2015-381, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Karolíny Zadrobílkové, 2) Anny Petrové a 3) MUDr. Miroslavy Audrlické, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle jejího tvrzení bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Vedlejší účastnice se z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví k nemovitostem v katastrálním území Roudnička domáhaly proti žalované stěžovatelce určení vlastnického práva. Svůj nárok opíraly o trhovou smlouvu, kterou uzavřeli jejich právní předchůdci Vilém a Anna Petrovi dne 21. 8. 1950 s manželi Františkem a Františkou Jiroutkovými, právními předchůdci stěžovatelky. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. 13 C 43/2010-315 určil, že vedlejší účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, každá jednou ideální třetinou. Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice č. 2 a č. 3 nabyly vlastnické právo na základě rozhodnutí okresního soudu o dědictví jako nástupkyně manželů Viléma a Anny Petrových společně se svým bratrem Vilémem Petrem. Ten v roce 2001 zemřel a jeho vlastnický podíl přešel na vedlejší účastnici č. 1. Protože nedošlo k zápisu změny vlastnického práva podle trhové smlouvy uzavřené dne 21. 8. 1950, zůstali zapsáni jako vlastníci nadále prodávající manželé Jiroutkovi a poté jejich právní nástupci. Okresní soud uvěřil výpovědi svědků doc. Jitky Procházkové a Ing. Radka Vondry, kteří potvrdili, že manželé Petrovi koupili chatu i s přilehlým pozemkem v 50. letech 20. století od manželů Jiroutkových a že tuto chatu užívali stejně jako přilehlý pozemek, že nikdy nebylo jejich vlastnické právo sporováno. Manželé Jiroutkovi prodej nikdy nezpochybňovali, po uzavření smlouvy nežádali nájemné a zaplacenou kupní cenu nikdy nevrátili. Okresní soud uzavřel, že manželé Petrovi byli od 21. 8. 1950 do 1. 1. 1961 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek náleží. Proto jej k později uvedenému datu vydrželi a vlastnické právo dědičnou posloupností přešlo na vedlejší účastnice. Okresní soud dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení, a to každé z nich ve výši 48 601,40 Kč. 3. Proti rozsudku okresního soudu se odvolaly vedlejší účastnice (proti výroku o nákladech řízení) i stěžovatelka (v celém rozsahu). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 18. 2. 2016 č. j. 25 Co 356/2015-375 potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení, a to každé z nich ve výši 10 455 Kč. Krajský soud pro posouzení věci považoval za důležité, zda právní předchůdci vedlejších účastnic vydrželi vlastnické právo k předmětným pozemkům, zda byli po potřebnou vydržecí dobu v dobré víře, že jim právo patří a že po tuto dobu své právo vykonávali, a dovodil, že právní předchůdci vedlejších účastnic jako držitelé nemohli mít se zřetelem k okolnostem a povaze věci po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti, že jim daný pozemek patří. Opravným usnesením ze dne 16. 3. 2016 č. j. 25 Co 356/2015-381 krajský soud předmětný rozsudek ve výroku II. v údaji o vyčíslené částce nákladů řízení opravil tak, že namísto chybně uvedené výše 10 455 Kč, je správně uvedeno 8 591 Kč. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2018 č. j. 22 Cdo 3431/2016-421 podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání jako nepřípustné. Dovolací soud dovodil, že odvolací soud vycházel z judikatury Ústavního soudu vztahující se k oprávněné držbě a vydržení, která zdůrazňuje v případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci, když takové výjimečné okolnosti z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v nalézacím řízení vyplývají a umožňují posoudit držbu právních předchůdců vedlejších účastnic jako oprávněnou, způsobilou k vydržení vlastnického práva. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivé soudní řízení, neboť se nevypořádala s jejími zásadními námitkami, uplatněnými již v prvním vyjádření k žalobě, a nebyla respektována ustálená judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu o vyloučení dobré víry držitele pozemku, který užíval předmětný pozemek na základě absolutně neplatné kupní smlouvy bez nutného schválení převodu státním orgánem a při neurčitém označení převáděného pozemku (neschváleného oddělovacího geometrického plánu s nepřidělením určitého parcelního čísla). Má za to, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly s předloženými důkazy vylučujícími dobrou víru vedlejších účastníků a jejich právních předchůdců i v letech 1961 až 2005. Stěžovatelka současně namítala, že věc měla být předložena plénu Nejvyššího soudu, neboť dovolacím soudem došlo k odklonu od ustálené judikatury, čímž mělo dojít i k porušení jejího ústavního práva na zákonného soudce. 6. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelný, neboť se nijak nevypořádává s jejími tvrzeními, a to ohledně neurčitosti trhové smlouvy vylučující dobrou víru s opomenutím předložených důkazů, nepravého podpisu na čestném prohlášení (neunesení důkazního břemene), extrémního výkladu vytýkacího dopisu držiteli po zamítnutí žádosti o schválení trhové smlouvy státním orgánem (Jednotným národním výborem v Hradci Králové) a užívání neplatně prodaného pozemku v rozporu se smluvním ujednáním v trhové smlouvě. 7. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí vycházejí z extrémního právního názoru, že kupující, který pro řízení o vydání souhlasu příslušného státního orgánu s kupní smlouvou udělil plnou moc notáři, byl v dobré víře, že souhlas byl udělen, bez ohledu na skutečný výsledek tohoto řízení, jakoby každé právní zastoupení "automaticky" vedlo ke kladnému výsledku, a že notář v právním postavení úřední osoby v rozporu se svými základními povinnostmi svého klienta o výsledku řízení neinformuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití běžných zákonů obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi zastáván (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu Ústavou a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelky v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě totiž Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost představuje v podstatě pouhou po