III.ÚS 423/25 – Ústavní soud

III.ÚS 423/25 ze dne 30. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora, sídlem Karlovo nám. 288/17, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. et Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. prosince 2024 sp. zn. 24 Co 1405/2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KAPEX s. r. o., sídlem Matějská 2544/26, Praha 6 - Dejvice, a Ing. Zdeňka Kašpara, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z napadeného usnesení krajského soudu a dalších přiložených listin se podává, že v dané věci je vedena exekuce pro vymožení částky 25 201 252,65 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Prachaticích pověřil vedením exekuce na majetek povinného vedlejšího účastníka usnesením ze dne 11. 12. 2019 pod č. j. 6 EXE 3580/2019-9, JUDr. Milana Makaria, soudního exekutora. Stěžovatel - soudní exekutor převzal agendu po bývalém soudním exekutorovi JUDr. Milanu Makariovi, kterému výkon úřadu zanikl k 30. 9. 2021; ještě předtím rozhodl zástupce původního exekutora o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí (na LV č. X v kat. území Y) a dne 24. 10. 2024 vydal dražební vyhlášku pod č. j. 156 EX 85/19-211, kterou nařídil dražební jednání na 28. 11. 2023. Usnesením ze dne 13. 11. 2023 č. j. 156 EX 185/19-234, odročil dražební jednání na 29. 5. 2024. 3. Dne 20. 5. 2024 oprávněná vedlejší účastnice požádala o zrušení nařízeného dražebního jednání, neboť považovala za zcela neúčelné a nezákonné, aby byly draženy všechny nemovité věci společně - jde o tři samostatné funkční celky. Dne 28. 5. 2024 stěžovatel sdělil oprávněné vedlejší účastnici, že v řízení bude pokračovat a oprávněná vedlejší účastnice dne 29. 5. 2024 po zahájení dražebního jednání, před udělením příklepu, navrhla částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění prodejem nemovitých věcí, jak jsou zapsány na LV č. X v kat. území Y a povinný vedlejší účastník téhož dne navrhl odklad provádění téže exekuce z důvodu probíhajícího řízení o návrhu na její částečné zastavení. Při dražebním jednání konaném dne 29. 5. 2024 stěžovatel udělil příklep na dražené nemovité věci zapsané na LV č. X v kat. území Y za nejvyšší podání ve výši 21 350 000 Kč. Proti usnesení o příklepu podali odvolání oba vedlejší účastníci. 4. Stěžovatel dne 31. 5. 2024 zastavil řízení o návrhu oprávněné vedlejší účastnice na částečné zastavení exekuce; krajský soud toto rozhodnutí zrušil a věc stěžovateli vrátil k dalšímu řízení. Navazujícím usnesením ze dne 5. 8. 2024 sp. zn. 24 Co 866/2024, krajský soud rovněž změnil usnesení o udělení příklepu tak, že příklep se neuděluje. 5. Usnesením stěžovatele ze dne 9. 9. 2024 č. j. 099 EX 5377/24-372, byla exekuce částečně zastavena, a to co do jejího vedení dle exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí povinného ze dne 22. 1. 2020 č. j. 156 EX 185/19-11 (výrok I.), současně bylo rozhodnuto, že oprávněná vedlejší účastnice je povinna uhradit stěžovateli náklady částečně zastavené exekuce ve výši 1 612 571,84 Kč (výrok II.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce (výrok III.). Stěžovatel v odůvodnění usnesení mj. konstatoval, že v daném případě bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce a je nutné vyřešit otázku procesního zavinění, tj. který z účastníků bude zavázán úhradou souvisejících nákladů (usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 2878/23). Exekuce zčásti končí a její další vedení dotčeným způsobem je vyloučeno. 6. Krajský soud napadeným usnesením změnil výrok II. usnesení stěžovatele tak, že vedlejší účastnice není povinna uhradit náklady částečně zastavené exekuce ve výši 1 612 571,84 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soud poukázal na to, že stěžovatel nevyhověl návrhu oprávněné vedlejší účastnice na odročení dražebního jednání, což vedlo k podání návrhu na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění prodejem nemovitých věcí. Na základě tohoto návrhu následně došlo k částečnému zastavení exekuce; důsledkem však není změna rozsahu vymáhané povinnosti, nýbrž rozsahu postižení majetku povinného vedlejšího účastníka z pohledu účelnosti provádění exekuce (oprávněná vedlejší účastnice měla ke způsobu, který zvolil stěžovatel výhrady). Exekuce je nadále v plném rozsahu vedena důvodně k vymožení celé dosud nesplacené pohledávky oprávněné vedlejší účastnice, které nelze uložit povinnost k náhradě nákladů stěžovatele; v dané fázi exekuce oprávněné vedlejší účastnice povinnost k náhradě nákladů exekuce nevznikla a stěžovatel svoje právo na náhradu nákladů exekuce uspokojí v rámci jejího dalšího vedení. 7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 4. 2025 sp. zn. 20 Cdo 738/2025, dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné. Dovoláním byl napaden výhradně výrok o nákladech exekuce, proti němuž není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné; na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v řízení není prostor pro úvahy o zavinění na zastavení exekuce ve smyslu § 89 zákona č. 120/2001 Sb., zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") a pro rozhodování o nákladech exekuce. Povinnost soudu (soudního exekutora) k rozhodování o souvisejících nákladech v případě částečného zastavení exekuce, a to i co do konkrétního způsobu jejího provádění, podle něj vychází z judikatury (konkrétně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 25 Co 292/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1013/2013 či nálezu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3564/14). 9. Krajský soud podle stěžovatele při rozhodování správně nerozlišoval mezi náklady, které jsou ukládány postupem dle § 89 exekučního řádu (odpovědnostní princip) a náklady, které nese povinný dle § 87 odst. 4 exekučního řádu (obecné pravidlo pro úhradu nákladů řízení). Poukazuje přitom na to, že i Ústavní soud rozlišuje mezi náklady souvisejícími se zaviněním na zastavení exekuce a případnou povinností povinného hradit náklady exekuce (srov. nález ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 191/18). 10. Dále stěžovatel namítá, že při částečném zastavení exekuce vždy v dotčeném rozsahu zaniká rovněž pověření soudního exekutora a není přitom rozhodné, zda byla exekuce zastavena pro určitou částku či co do konkrétního způsobu jejího vedení. Oprávněná vedlejší účastnice svým návrhem na částečné zastavení exekuce učinila další řízení z podstatné části bezvýsledné, a proto má stěžovatel za to, že lze uvažovat o jejím procesním zavinění obdobně jako v případech, kdy je exekuce postupem některého z účastníků zmařena. Pro opětovné rozhodnutí o postihu je podle stěžovatele navíc založena překážka věci pravomocně rozhodnuté, a to i z důvodu právní jistoty povinných. 11. V doplnění ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na to, že s ohledem na (nesprávné) poučení krajského soudu podal proti napadenému usnesení dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Nemůže jít k tíži stěžovatele, že z důvodu nesprávného poučení krajského soudu podal "z opatrnosti" dovolání. To platí tím spíše, že stěžovatel podal ústavní stížnost ve stanovené lhůtě po doručení napadeného usnesení krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu výslovně ani dodatečně nebrojí. Proto Ústavní soud dále přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 13. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 14. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněpráv