III.ÚS 4270/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4270/16 ze dne 10. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele města Valašské Meziříčí, sídlem Náměstí 7/5, Valašské Meziříčí, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem, sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016 č. j. 28 Cdo 329/2015-118, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2014 č. j. 8 Co 536/2014-96 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 10. února 2014 č. j. 17 C 101/2013-66, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 22 odst. 4 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a obce Krhová, sídlem Hlavní 205, Krhová, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Dne 1. 1. 2013 vznikla vedlejší účastnice - obec Krhová, a to oddělením od stěžovatele - města Valašské Meziříčí. Pro oddělení dané části stěžovatele se vyslovilo místní referendum (dané části Krhová) konané dne 21. 4. 2012. O návrhu stěžovatele ze dne 14. 5. 2012 na oddělení této jeho části ke dni 1. 1. 2013 rozhodl Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 30. 5. 2012. Stěžovatel a přípravný výbor (vedlejší účastnice) neuzavřeli dohodu o rozdělení majetku podle § 22 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"). Dne 13. 3. 2013 předal stěžovatel vedlejší účastnici majetek podle § 23 odst. 1 a § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích; dle zápisu o předání i následného výslovného jednání odmítl opakovaně předat vedlejší účastnici konkrétní nemovitosti nacházející se v katastrálním území vedlejší účastnice, a to s tím, že jde o jeho "historický majetek". Dne 3. 5. 2013 požádala vedlejší účastnice o zápis svého vlastnického práva k daným nemovitostem do katastru nemovitostí, avšak katastrální úřad zápis neučinil (sdělil vedlejší účastnici, že je třeba předložit dohodu o rozdělení majetku uzavřenou mezi stěžovatelem a přípravným výborem, nebo souhlasné prohlášení stěžovatele a vedlejší účastnice ohledně vlastnictví daných nemovitostí, anebo zápis o předání daných nemovitostí podle § 23 odst. 1 zákona o obcích). 3. Vedlejší účastnice podala proti stěžovateli žalobu na určení jejího vlastnictví k těmto nemovitostem. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 2. 2014 č. j. 17 C 101/2013-66 rozhodl tak, že výrokem I. určil vlastnické právo vedlejší účastnice k předmětným nemovitostem, a výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. 4. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2014 č. j. 8 Co 536/2014-96 tak, že rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. 5. Dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2016 č. j. 28 Cdo 329/2015-118 pro nedůvodnost. 6. Soudy dospěly shodně k závěru, že mezi stěžovatelem a přípravným výborem (vedlejší účastnice) nebyla uzavřena dohoda o rozdělení majetku podle § 22 odst. 3 zákona o obcích, proto k rozdělení nemovitého majetku došlo způsobem stanoveným v § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích, tedy nemovitosti přecházejí na tu obec (původní, nebo naopak tu oddělenou, nově vzniklou), na jejímž katastrálním území se nacházejí, přičemž rozhodný je stav ke dni konání místního referenda. Podle soudů žalobou vymezené nemovitosti nabyla vedlejší účastnice dle těchto kritérií do vlastnictví ex lege ke dni svého vzniku 1. 1. 2013 (§ 22 odst. 7 zákona o obcích); výjimky žádný zákon neupravuje. Podle soudů nejde o případ vyvlastnění bez náhrady; naopak jde o majetkové vypořádání při oddělení části obce. Za irelevantní pro věc považovaly soudy tvrzení stěžovatele, podle kterého dané nemovitosti nabyl ještě před rokem 1953, ve kterém došlo ke sloučení stěžovatele s vedlejší účastnicí. Nerozhodnou shledaly i argumentaci stěžovatele, podle níž tyto nemovitosti přešly v minulosti na stát a stěžovateli byly poté vráceny restitučně podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), proto nynější určení vlastnictví ve prospěch vedlejší účastnice znamená pro stěžovatele novou křivdu. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy postupovaly formalisticky bez ohledu na specifické okolnosti případu; pominuly ústavně konformní výklad ustanovení § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích. Podle stěžovatele, není-li možný tento ústavně konformní výklad, je třeba dané zákonné ustanovení zrušit. Stěžovatel uvedl, že sporné nemovitosti nabyl v letech 1932-1939, přestože se nacházely na území samostatné obce Krhová; dne 1. 1. 1953 došlo ke sloučení stěžovatele s touto obcí Krhová. Následně v letech 1955 a 1962 bylo zapsáno vlastnické právo k daným nemovitostem ve prospěch státu, což představovalo zásah do kontinuity vlastnického práva stěžovatele. Vlastnictví stěžovatele k těmto nemovitostem bylo obnoveno na základě zákona č. 172/1991 Sb., čímž byly křivdy z let 1955 a 1962 napraveny. Napadená rozhodnutí soudů podle stěžovatele představují novou křivdu. 8. Stěžovatel má za to, že došlo k obohacení vedlejší účastnice na základě tzv. nepravé mezery v ustanovení § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích. Vedlejší účastnice nikdy dané nemovitosti nevlastnila ani neužívala; v roce 1953 se sloučila se stěžovatelem, stala se jeho součástí, a nelze tedy ani od uvedeného data hovořit o jejím vlastnickém právu; přesto nyní nabude vlastnictví a neposkytne stěžovateli žádné protiplnění. Zákonodárce nemohl předvídat, že stěžovatel nabude vlastnické právo k některým nemovitostem na území jiné obce před II. světovou válkou, a poté se tato obec sloučí se stěžovatelem, "aby se následně oddělila". Úkolem soudů pak bylo danou nepravou mezeru v právu vyplnit řešením spravedlivým a souladným s dobrými mravy. Stěžovatel se dovolával interpretačních vodítek formulovaných v § 1 až § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"). Podle stěžovatele soudy rozhodly v rozporu s těmito principy, a tento postup ani řádně neodůvodnily. Nejvyšší soud pak údajně neaplikoval tyto principy pouze proto, že na danou věc nelze užít (z důvodu zákazu pravé retroaktivity) ustanovení § 3030 nového občanského zákoníku, přičemž dané principy nebyly pozitivně upraveny v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "starý občanský zákoník"). Stěžovatel je však přesvědčen, že tyto zásady platily i před účinností nového občanského zákoníku. Stěžovatel zmínil, že účelem § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích je primárně spravedlivé uspořádání majetkových poměrů mezi původní a nově vznikající obcí; tomu však neodpovídá doslovný výklad daného ustanovení; místo zde má mít především výklad teleologický, systematický a historický. 9. Stěžovatel namítl, že v daném případě pro zásah do jeho vlastnictví nebyla naplněna podmínka legitimního cíle (veřejného/obecného zájmu). Uvedl, že Listina i Úmluva stanoví tři imperativy k ochraně vlastnictví, a sice princip respektování vlastnictví, princip přesně stanovených podmínek pro možnost případného zbavení vlastnictví, a princip oprávnění států upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Ke "zbavení majetku" může dojít pouze v souladu se zákonem, musí být sledován legitimní cíl (veřejný zájem), a musí být také naplněna zásada přiměřenosti. Soudy však v jeho případě nespecifikovaly obecný zájem na zásahu do vlastnictví stěžovatele. Podle stěžovatele není v obecném zájmu, aby při rozdělení obcí připadl historický majetek původní nebo naopak nové obci jen z toho důvodu, že se nachází na jejím katastrálním území; není legitimním důvodem zájem na tom, aby v katastrálním území obce byly nemovitosti pouze ve vlastnictví dané obce. Vedlo by to k omezení vlastnického pr