III.ÚS 4271/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4271/16 ze dne 28. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Nouska, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, sídlem Velké náměstí 119/13, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 1 Afs 263/2016-22, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, sídlem Žitná 563/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo dále zasaženo do jeho práv zaručených v čl. 2 odst. 3 a v čl. 4 Ústavy a dále v čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, vyžádaného soudního spisu a napadeného rozsudku se podává, že vedlejší účastník vyzval stěžovatele podle § 89 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), k odstranění pochybností. Konkrétně byl stěžovatel vyzván k doložení údajů týkajících se slevy na dani a daňového zvýhodnění na manželku a vyživované dítě - podle § 35ba odst. 1 písm. b) a § 35c zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. 3. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se stěžovatel domáhal určení, že předmětná výzva byla nezákonným zásahem. Tuto žalobu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 8. 2016 č. j. 45 Af 2/2016-27 zamítl. Krajský soud konstatoval, že předmětná výzva obsahovala veškeré náležitosti, které obsahovat měla. Byla srozumitelná a stěžovatel na ni mohl bez potíží reagovat. Krajský soud odmítl stěžovatelovo tvrzení, že výzva neobsahovala konkrétní pochybnosti, naopak zdůraznil, že cílem správy daně je stanovit daň správně, a proto bylo v souladu s tímto požadavkem, že správce daně požadoval doložit naplnění podmínek pro slevu na dani, kterou stěžovatel uplatnil ve svém daňovém přiznání daně z příjmů za zdaňovací období roku 2014. Odmítl rovněž stěžovatelovo přesvědčení, že vedlejší účastník požadoval nemožné, chtěl-li doložit, že manželka nepobírala za dané období příjmy převyšující určitý limit či doložit, že na vyživované dítě neuplatnil slevu na dani jiný rodinný příslušník. 4. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl, když se v posouzení jasnosti a srozumitelnosti předmětné výzvy ztotožnil s názorem krajského soudu. Podle Nejvyššího správního soudu byla výzva konkrétní, správce daně jasně formuloval, o jakých daňových benefitech uvedených ve stěžovatelově daňovém přiznání pochybuje, a proto požaduje prokázání nároku na jejich uplatnění, přičemž volbu způsobu prokázání ponechal na stěžovateli, neomezoval jej žádným příkazem. Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani s námitkou stěžovatele o nemožnosti prokázání negativních skutečností, neboť takové prokazování je obtížné, ale v dané situaci nikoli nemožné, neboť existují možnosti, jak správci daně prokázat splnění podmínek stěžovatelem uplatněného nároku. Závěrem Nejvyšší správní soud korigoval výrok krajského soudu, že povinnost doložit veškeré údaje tvrzené subjektem v daňovém přiznání je založena současně s podáním přiznání "automaticky". Ve skutečnosti jsou totiž některé údaje obsaženy v daňovém přiznání pouze formou tvrzení a pochybuje-li správce daně o obsahu takového tvrzení, může vyzvat daňový subjekt k doložení tvrzeného. Tato nepřesnost ovšem podle Nejvyššího správního soudu nemohla mít žádný vliv na stěžovatelova práva, a tedy ani na správnost výroku rozsudku krajského soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek představuje překvapivé rozhodnutí, neboť Nejvyšší správní soud v něm popřel náhled, který doposud zastával ve své rozhodovací činnosti, aniž by věc předložil rozšířenému senátu. Teze, že uvedení důvodu pochybnosti ve výzvě není obecně nezbytné, pokud jeho absence nebrání daňovému subjektu na výzvu správce daně patřičně reagovat, kterou soud v napadeném rozsudku aproboval, je dle názoru stěžovatele v příkrém rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 8 Afs 76/2015-58, jehož závěry vycházejí zejména z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 110/2007-102. Stěžovatel z této judikatury dovozuje, že výzva správce daně musí obsahovat konkrétní pochybnosti, přičemž musí být zřejmý jejich původ, tedy proč dané pochybnosti vznikly a v čem spočívají. 6. Stěžovatel zdůraznil, že z výzvy musí být zřejmé, proč pochybnosti vznikly a v čem spočívají, a to konkrétně. Pokud se tedy soudy zabývaly otázkou jasnosti a srozumitelnosti výzvy, šlo o nesprávnou interpretaci stěžovatelových námitek, neboť v tomto směru žádné nevznášel. 7. V ústavní stížnosti dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího správního soudu, že je povinen prokázat, zda příjmy jeho manželky za dané období nepřevyšovaly určitý limit, a že existují možnosti, jak tuto skutečnost prokázat. Stěžovatel upozorňuje, že ozřejmění, jak prokázat negativní skutečnost, nebylo součástí výzvy, která byla napadena správní žalobou. Správní orgán ani nic takového netvrdil, a stěžovatel tedy nemohl v tomto ohledu vznést námitku, o které by býval soud rozhodl. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení, a dal příležitost stěžovateli k replice. 9. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřil, přestože byl ve výzvě poučen, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že svých procesních práv v řízení o ústavní stížnosti nemíní využít. 11. Stěžovatel považoval v replice za politováníhodné, že se Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření blíže nezabýval stěžovatelovými argumenty. Stěžovatel dále opětovně zdůraznil, že nic nenamítá proti jasnosti a srozumitelnosti výzvy, ale proti absenci konkrétních pochybností. V jednání státu, reprezentovaného správcem daně a dotčenými soudy, pak stěžovatel spatřuje rysy přezíravosti a autokracie. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 14. Ústavní soud se s ohledem na argumentaci stěžovatele především zabýval otázkou, zda Nejvyšší správní soud porušil shora uvedená (sub 1) ústavně zaručená práva stěžovatele vydáním napadeného rozsudku či postupem, který tomuto rozhodnutí předcházel, popř. zda se přitom dopustil takového pochybení, které představuje zásah do výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele. Podle stěžovatele se napadený rozsudek odchýlil od dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu bez toho, aby byla věc předložena k rozhodnutí jeho rozšířenému senátu. Ač to stěžovatel výslovně neuvádí, lze z obsahu ústavní stížnosti pouze dovodit, že mohlo být porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť "zákon", tj. § 17 odst. 1 s. ř. s., výslovně