Ústavní soud III.ÚS 459/25

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že stěžovatelka je obchodní společnost, která obchodovala s chlazenými a mraženými potravinami (především kuřecím masem) zahraničního původu. Její roční tržby se v rozhodném období pohybovaly v rozmezí několika až několika set milionů Kč. Finanční úřad pro hl. m. Prahu (dál jen "správce daně") vyměřil stěžovatelce platebními výměry a dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty ("DPH") a penále za zdaňovací období říjen 2013 a leden 2014 až srpen 2015 celkem ve výši zhruba 188 milionů Kč. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka neoprávněně uplatnila nárok na odpočet DPH za zboží, které podle faktur nakoupila od devíti různých tuzemských společností a následně prodala společnosti KOVÁŘ plus - buď přímo, nebo přes společnost PS GROUP. Podle správce daně byla tato plnění zasažena podvodem na DPH, o kterém stěžovatelka mohla a měla vědět, resp. neprokázala, že přijala rozumná opatření, aby se účasti na podvodu vyhnula.

K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 8. 2019 č. j. 35872/19/5300-21444-711428, platební výměry správce daně potvrdil. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2022 č. j. 3 Af 52/2019-126. Ke kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2023 č. j. 10 Afs 354/2022-89 rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť městský soud neodročil jednání ve věci, ačkoliv tak měl učinit.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem městský soud žalobu stěžovatelky zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky byla pak také zamítnuta Nejvyšším správním soudem.

Stěžovatelka namítá, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu došlo tím, že soudy se nezabývaly přípustností klíčového důkazu, kterým byl přepis komunikace přes aplikaci WhatsApp mezi jednatelem stěžovatelky a jednatelem jejího odběratele, získaný z trestního spisu vedeného u celní správy. Má za to, že bylo povinností městského soudu posoudit přípustnost a zákonnost přepisu uvedené komunikace z úřední povinnosti. Podle stěžovatelky je zjevné, že jde o listinu, u níž absentuje jakákoli relevantní forma, přičemž soudy se touto skutečností nezabývaly a bez dalšího dovodily úmyslnou účast stěžovatelky na daňovém podvodu. Stěžovatelka dále tvrdí, že závěry, které vedlejší účastník a soudy vyvodily z přepisu komunikace, jsou v extrémním nesouladu s jeho obsahem a závěr o její účasti na daňovém podvodu, natož úmyslné, z něj nelze dovodit.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, které již byly opakovaně beze zbytku vypořádány v průběhu řízení před městským soudem a následně v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Úkolem Ústavního soudu není reprodukovat závěry obecných soudů v otázce aplikace podústavního práva. Stěžovatelka žádnou ústavně právní argumentaci nad rámec konstatování, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva, nepředkládá.

Námitka stěžovatelky týkající se použitelnosti přepisu whatsappové komunikace mezi jednatelem stěžovatelky a jednatelem jejího odběratele byla totiž již vypořádána jak městským soudem, tak Nejvyšším správním soudem. Městský soud se touto námitkou zabýval, a to i přesto, že byla opožděně uplatněná, neboť v žalobě žádná námitka zpochybňující otázku pořízení komunikace do správního spisu obsažena nebyla. Konstatoval, že žádnou nezákonnost či nepoužitelnost pořízení komunikace v tomto směru neshledal (srov. zejména body 16, 46, 52, 60 a 64 odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze). Objasnil, že správce daně v postavení poškozeného v trestním řízení oprávněně nahlédl do trestního spisu a pořídil si z něj kopie, přičemž zdůraznil, že stěžovatelka nezpochybňuje komunikaci samotnou či její konkrétní obsah zachycený v přepisu, kritizuje pouze jeho výklad. Městský soud podrobně odůvodnil i důvody, pro které uvedená komunikace podporuje závěry správce daně, že stěžovatelka o zjištěném podvodu věděla a účastnila se jej jako organizátorka. Nejvyšší správní soud pak doplnil, že otázka získání či provedení důkazu přitom není něčím, co soud musí řešit z úřední povinnosti, tj. bez žalobní námitky (usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011 č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS, body 11 a následující). K uvedenému postačí dodat, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů (srov. např. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem podústavního práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. např. nález ze sp. zn. IV. ÚS 570/03 dne 30. 6. 2004). Žádného takového pochybení se však soudy a ani správní orgány v posuzovaném případě nedopustily.

Lze tak uzavřít, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a posoudily ji v souladu s aplikovanými právními předpisy. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému a pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy i správními orgány, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch, což ovšem s ohledem na neopodstatněnost jejích námitek není možné.

Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tvrzenému porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv či svobod, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.