III.ÚS 464/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 464/24 ze dne 11. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Joan Raffe, zastoupené JUDr. Jaroslavem Horkým, advokátem, se sídlem Sokolovská 6/85, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2023, č. j. 24 Cdo 2252/2023-149, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023, č. j. 24 Co 34/2023-120 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. prosince 2022, č. j. 3 Nc 4501/2022-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Kutné Hoře ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na prohlášení Nathana Feldmana za mrtvého ke dni 19. 6. 1995. Stěžovatelka tvrdila, že je nevlastní dcerou zemřelého, který byl manželem stěžovatelčiny matky (zesnulé v roce 1967). Stěžovatelka tvrdila, že nyní je jedinou přeživší dědičkou. Okresní soud žalobu zamítl, neshledal důvody pro prohlášení zemřelého za mrtvého a stanovení data jeho úmrtí, neboť stěžovatelka sama v návrhu uvedla, že úmrtní list zemřelého již existuje, a to ve státě New York a je pouze obtížné si s ohledem na epidemiologickou situaci obstarat kopii. 3. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Vyšel z toho, že založení domněnky smrti je možné jen tehdy, není-li možné předložit důkaz smrti. Stěžovatelka neprokázala, že by listiny dokládající úmrtí nebyla schopna předložit. Zároveň krajský soud uvedl, že stěžovatelka nemá zatím právní zájem na prohlášení Nathana Feldmana za mrtvého, dokud nebude postaveno na jisto, že Nathan Feldman, resp. jeho právní nástupci, a stěžovatelka jsou dědici po zesnulé matce stěžovatelky, přičemž dědické řízení týkající se matky stěžovatelky dosud probíhá. 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením, neboť vyřešení v dovolání vymezené otázky (možnost prohlásit za mrtvou osobu, u níž nelze získat úmrtní list), by nemělo na výsledné rozhodnutí odvolacího soudu vliv. Důvodem pro zamítnutí žaloby totiž byla i předčasnost návrhu, resp. absence právního zájmu z důvodu probíhajícího řízení týkajícího se dědictví po matce stěžovatelky. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka uvádí, že je nevlastní dcerou Nathana Feldmana a jeho prohlášení za mrtvého se domáhala pro potřeby probíhajícího dědického řízení po své matce, po které byl na území České republiky dohledán nemovitý majetek. Podle stěžovatelky došlo zamítnutím návrhu k porušení jejích ústavně zaručených práv, neboť splnila veškeré zákonné požadavky a prokázala právní zájem na vydání rozhodnutí. Soudy postupovaly svévolně a v rozporu s kogentními normami a porušily tak právo na soudní ochranu stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 6. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že své rozhodnutí zdůvodnil absencí "naléhavého právního zájmu", ačkoli § 71 odst. 1 občanského zákoníku nepodmiňuje vydání prohlášení za mrtvého prokázáním "naléhavého právního zájmu", nýbrž "právního zájmu" navrhovatele. 7. Krajský soud též porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces a "princip veřejnosti a přímosti řízení" (čl. 38 odst. 2 Listiny), pokud své rozhodnutí vydal bez nařízení jednání. Bez provedení vlastního dokazování dospěl na základě důkazů provedených soudem prvého stupně k jinému skutkovému a právnímu hodnocení věci. 8. Nejvyšší soud porušil právo na soudní ochranu odmítnutím dovolání, nerespektováním kogentní normy a svévolí při výkladu zákona. Tvrzení Nejvyššího soudu, že stěžovatelka údajně nevymezila žádnou právní otázku, na jejím vyřešení by spočívalo konečné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, je nepřípustným přepjatým formalismem a v rozporu s obsahem podaného dovolání. Otázka, zda je dle ustanovení § 71 odst. 1 občanského zákoníku nezbytné prokázat naléhavý právní zájem, či zda postačí prokázání prostého právního zájmu, byla vznesena "implicitně". 9. V důsledku pochybení soudů došlo k porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny, které stěžovatelka dovozuje též z "faktického zablokování pokračování dědického řízení po matce stěžovatelky". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy). Není tak povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí z pohledu jejich věcné správnosti či zákonnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tedy zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 13. V nyní posuzované věci nelze v závěrech okresního soudu spatřovat jakékoli známky libovůle, ani nepředstavují porušení kogentního ustanovení občanského zákoníku. Okresní soud žalobu zamítl, neboť (zjednodušeně řečeno) se stěžovatelka domáhala duplicitního vydání již existujícího dokumentu o statusové věci fyzické osoby, jehož existence nebyla v průběhu řízení zpochybněna. Naopak stěžovatelka v návrhu sama uvedla, že úmrtní list existuje a je pouze obtížné jej získat. Závěr soudu, že by šlo o obcházení zákona tak byl dostatečně zdůvodněný a nelze je považovat za akt libovůle. 14. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, přičemž své další právní závěry činil na podkladě tvrzení samotné stěžovatelky mj. týkající se probíhajícího dědického řízení po její matce, v němž měl být dědicem právě již zemřelý Nathan Feldman. V uvedeném postupu nelze spatřovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť nedošlo k odlišnému hodnocení důkazů oproti soudu prvého stupně. Navíc soud vycházel pouze z předložených listin a tvrzení samotné stěžovatelky. 15. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by právní závěry krajského soudu učiněné nad rámec právních závěrů soudu prvého stupně představovaly porušení kogentních ustanovení právních předpisů. Soud vyšel z toho, že k prohlášení za mrtvého, s určením dne, kdy člověk zemřel, dochází k založení domněnky smrti a taková situace přichází v úvahu jen tehdy, není-li možné předložit důkaz smrti. Vzhledem k tomu, že probíhá dědické řízení po matce stěžovatelky, v němž by měl být dědicem i Nathan Feldman, dospěl soud k závěru, že jej nebude možné posuzovat jako neznámého dědice či dědice s neznámým pobytem a bude nutno činit zjištění a dokazování týkající se jeho smrti. Jak ověřil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, resp. z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 23. 3. 2023 (č. l. 118), právní zástupce stěžovatelky k dotazu soudu uvedl, že se v pozůstalostním řízení úmrtí Nathana Feldmana zatím nezjišťovalo. 16. Závěr krajského soudu spočívající v tom, že běží řízení, v němž by měl být opatřen důkaz o úmrtí konkrétní osoby, a tudíž není nutné tuto osobu prohlašovat za mrtvou, je logický, založený na tvrzeních samotné stěžovatelky a opět nevykazuje jakékoli rysy libovůle. 17. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že krajský soud při zdůvodnění předčasnosti návrhu, resp. absenci právního zájmu v době rozhodování soudu, použil též slovní spojení "naléhavý právní zájem". Z obsahu napadeného rozhodnutí je však zjevné, že na jiných místech rozhodnutí hovoří o "právním zájmu", a jde tak spíše o formulační nepřesnost, než o snahu vymezit nějakou kvalifikovanou formu zájmu jdoucí nad rámec požadavků zákona. Z textu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud hovoří v obou případech o tomtéž zájmu ve smyslu § 71 občanského zákoníku. 18. Jde-li o výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, připomíná Ústavní soud, že posuzování přípustnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu, přičemž z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že odůvodnění odmítavé