III.ÚS 507/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 507/17 ze dne 30. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., t. č. Věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 4 Tdo 1295/2016-43, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. března 2016 č. j. 68 To 384/2015-469 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2015 č. j. 4 T 215/2015-414, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonné zbavení osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, ústavní zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. 2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Olomouci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 4 T 215/2015 se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit stručně řečeno tak, že po předchozím požití alkoholu zavinil vážnou dopravní nehodu, když ve snaze ujet policejnímu vozidlu se zapnutými světelnými výstražnými signály nepřizpůsobil rychlost jízdy technickému stavu dopravní komunikace, vyjel z vozovky a narazil do stromu. Při nehodě došlo k úmrtí dvou dalších osob sedících ve stěžovatelově automobilu (dále jen "poškození"). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let a trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Okresní soud současně stanovil stěžovateli povinnost nahradit jednak majetkovou škodu ve výši 14 451 Kč a dále nemajetkovou újmu pozůstalým osobám v celkové výši 4 100 000 Kč. Se zbytkem požadovaných nároků pak soud pozůstalé odkázal na občanskoprávní řízení. 3. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě úplného doznání stěžovatele. Při úvaze o výši trestu přihlížel soud k rozhodným okolnostem případu i osobě obžalovaného, jakož i náležitostem uvedeným v § 38 trestního zákoníku. Vzhledem ke způsobu jízdy, vlivu alkoholu a neodčinitelnosti následku označil soud jednání stěžovatele za hazardní, a přesto, že stěžovatel byl osobou blízkou věku mladistvého, a v minulosti nebyl soudně trestán, shledal soud důvodným uložení nepodmíněného trestu. V otázce náhrady nemajetkové újmy pozůstalým rozhodl soud podle zásad slušnosti, s přihlédnutím k úplnému skutkovému stavu a konkrétním přezkoumatelným hlediskům (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1578/2009), jakož i závažnosti události a okolnostem, za kterých k ní došlo (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Požadované nároky pozůstalých soud zčásti neuznal, neboť zohlednil výši trestu odnětí svobody, dopady do rodinného života stěžovatele, nezlehčování situace stěžovatelem i jeho snahu se pozůstalým omluvit. 4. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání stěžovatel i pozůstalí. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") stěžovatelovo odvolání zamítl. Z podnětu odvolání pozůstalých zrušil však rozhodnutí okresního soudu o náhradě škody a sám jim přiznal nárok na náhradu nemajetkové újmy v dvojnásobné výši. Jednání stěžovatele nebylo možné podle odvolacího soudu považovat za zkratkovité, neboť stěžovatel věděl, že bude v průběhu večera konzumovat alkohol a neměl tedy přijet automobilem. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, na jehož podkladě zrušil Nejvyšší soud výrok odvolacího soudu o náhradě škody a sám zamítl odvolání pozůstalých. Odvolací soud dle Nejvyššího soudu pochybil, když výši náhrady nemajetkové újmy zdvojnásobil, čímž se vymknul rozmezí stanoveném v sjednocujícím rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Naopak rozsudek nalézacího soudu vyhodnotil Nejvyšší soud jako v tomto směru adekvátní. Podle Nejvyššího soudu poškození sice do jisté míry věděli o stěžovatelově konzumaci alkoholu toho večera, avšak s přihlédnutím k obsahu provedených důkazů dovodil, že nepodcenili možná existující rizika natolik, aby v důsledku toho došlo k umenšení náhrady nemajetkové újmy přiznané nalézacím soudem. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, a to v otázce výše trestu a náhrady nemajetkové újmy. Za protiústavní považuje stěžovatel aplikaci závěrů rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, ve spojení se zamítnutím odvolání pozůstalých, učiněným Nejvyšším soudem, čímž bylo v důsledku změny "pravidel hry" v průběhu řízení stěžovateli znemožněno uplatnit svá procesní práva. Rozhodnutí je pro stěžovatele procesně překvapivé a neodpovídá jeho legitimnímu očekávání založeném na zmíněném sjednocovacím rozsudku. Nejvyšší soud měl podle stěžovatele napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání, případně odkázat poškozené s jejich nárokem na občanskoprávní řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu takto pravomocně ukončit adhezní řízení považuje stěžovatel za vnitřně rozporné. Rozhodnutí nalézacího soudu, které předcházelo rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, vycházelo z obecných principů občanského zákoníku, v kontextu nového judikátu stanovujícího přesnější podmínky však již podle stěžovatele takové odůvodnění nemůže obstát. 7. Stěžovatel pak vytýká soudům absolutní nedostatek pozornosti při individualizaci výše náhrady nemajetkové újmy jednotlivým pozůstalým, když jim, až na jednu výjimku, přiznali stejné částky. Nalézací soud o těchto částkách rozhodl navíc pouze na základě písemných vyjádření pozůstalých. Dále stěžovatel považuje argumentaci Nejvyššího soudu za účelovou, pokud soud vytkl předchozím rozhodnutím absenci započtení částečného uhrazení náhrady nemajetkové újmy stěžovatelem, aby následně přiznal částku totožnou s částkou přiznanou nalézacím soudem a konstatoval, že by sám přiznal částku vyšší právě o částečnou úhradu. 8. Zásadní ústavní relevanci pak stěžovatel připisuje klíčovému pochybení soudů v otázce prokázání vědomosti poškozených o tom, že stěžovatel řídil pod vlivem alkoholu. Tato okolnost je klíčová z hlediska spoluodpovědnosti poškozených, a tedy výše náhrady nemajetkové újmy. Všichni svědci potvrdili, že viděli stěžovatele konzumovat alkohol, viděli projevy alkoholu na stěžovateli, a rovněž potvrdili, že tato témata byla předmětem konverzací, kterých se mohli účastnit oba poškození. Důkazní situace se pak podle stěžovatele nachází pouze na úrovni pochybností. Další navržené důkazy, které by měly přispět k ověření toho, zda poškození věděli o podnapilosti stěžovatele, pak odvolací soud hodnotil jako nadbytečné. Odůvodnění nadbytečnosti pak stěžovatel považuje za šokující, když výslech jednoho z navrhovaných svědků hodnotí soud v souvislosti s tímto svědkem sepsaným úředním záznamem. Takový postup je v hrubém rozporu se zásadou rovnosti "zbraní". Rovněž v případě druhého navrhovaného svědka a záznamu komunikace prostřednictvím sociální sítě soud nepřijatelně předjímá obsah důkazu. Důkaz záznamem komunikace soud navíc neprovedl z důvodu nedostatku souhlasu druhé osoby, ačkoliv souhlas byl následně udělen. Pravomocné výroky o trestech a náhradě nemajetkové újmy tak byly podle stěžovatele vydány na základě protiústavně zjištěného skutkového stavu. I přes nedoplnění důkazů stěžovatel namítá, že soudy měly nejasnou situaci ohledně vědomosti poškozených o konzumaci alkoholu stěžovatelem vyložit ve prospěch obžalovaného. Soudy tak postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a právem stěžovatele na presumpci neviny. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem