Ústavní soud III.ÚS 51/22

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro tvrzené porušení základních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Žalobou brojil stěžovatel v postavení žalobce proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 38302/16/5100-711929 ze dne 1. 9. 2016, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště v Praze -Modřanech, č. j. 7257278/15/2012-00540-104344 ze dne 2. 12. 2015. Výše uvedeným rozhodnutím orgánu prvého stupně došlo k zamítnutí návrhu stěžovatele na vyloučení majetku z daňové exekuce nařízené vydáním exekučních příkazů na prodej movitých věcí ze dne 13. 10. 2015 č. j. 6465345/15/2012-00540-104344 a č. j. 6465229/15/2012-00540-104344 k vymožení splatného nedoplatku obchodní společnosti MASO, a. s. Podstatou návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce bylo tvrzení stěžovatele, že zboží, které navrhoval z exekuce vyloučit, je jeho majetkem, což prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně dokládal předložením originálů daňových dokladů, ve všech případech vystavených daňovým dlužníkem, obchodní společností MASO, a. s., jako prodávajícím, k tíži daňového subjektu Fluu Tho Nguyen (stěžovatel), v celkové hodnotě základu daně 2 352 702,00 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 487 015,00 Kč. Proti rozsudku správního soudu, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta, podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v podrobně a složitě koncipované ústavní stížnosti namítá zejména porušení vlastnického práva, přičemž jeho námitky jsou z velké části skutkového charakteru.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Stěžovatelova argumentace postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Správní soudy i finanční orgány učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.