III.ÚS 529/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 529/19 ze dne 19. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lizy Monique Stern, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem, sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 28 Cdo 3594/2018-547, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2018 č. j. 11 Co 424/2017-504 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. srpna 2017 č. j. 8 C 319/2011-417, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a 1) podniku Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, sídlem Třanovského 622/11, Praha 17 - Řepy, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 3) obce Běšiny, sídlem Běšiny 150, a 4) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc, že postupem Nejvyššího správního soudu (správně "Nejvyššího soudu"), Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") bylo porušeno její právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), došlo k porušení čl. 17 odst. 1 až 3 Listiny a čl. 10 odst. 1 Úmluvy a k porušení principů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a principu rovnosti (čl. 1 věta prvá Listiny). 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u okresního soudu (vedenou pod sp. zn. 8 C 319/2011) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl uznán její nárok jako domnělé oprávněné osoby podle § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ke specifikovaným nemovitým věcem v katastrálním území Běšiny, a jímž by soud dále určil, že stěžovatelka je oprávněnou osobou podle § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle § 9 odst. 1 zákona o půdě k těmto nemovitým věcem. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2017 č. j. 8 C 319/2011-417 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až V. výrok). Okresní soud zjistil, že v souladu s rozhodnutím pozemkového úřadu podala dne 9. 9. 1999 Věra Sternová žalobu (vedenou pod sp. zn. 10 C 210/99), kterou se domáhala určení, že je domnělou oprávněnou osobou, v roce 2004 a 2005 vzala žalobu zčásti zpět (k nemovitým věcem, jichž se posléze týkalo řízení sp. zn. 8 C 319/2011); po smrti Věry Sternové nastoupila do jejích práv stěžovatelka. Ve věci sp. zn. 8 C 319/2011 vznesli všichni vedlejší účastníci námitku promlčení, kterou okresní soud uznal za důvodnou, neboť žaloba v této věci byla podána po více než devíti letech po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž, kromě jiného, zpochybňovala posouzení běhu promlčecí lhůty, tvrdila, že námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy a připomínala nezbytnost naplnění účelu a smyslu restitucí. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2018 č. j. 11 Co 424/2017-504 potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až V. výrok). V odůvodnění objasnil úlohu soudu v situaci, je-li vznesena námitka promlčení, konstatoval, že okresní soud správně posoudil promlčení nároku a přitakal závěru okresního soudu, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, protože promlčení zavinila výlučně žalující strana. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž brojila proti závěru krajského soudu, že vedlejšími účastníky uplatněná námitka promlčení není výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 3594/2018-547 dovolání odmítl shledav, že vymezená otázka byla rozsudkem krajského soudu vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (jakož i rozhodovací praxí Ústavního soudu). V odůvodnění podrobně objasnil výjimečnost situací, v nichž lze odepřít právo uplatnit námitku promlčení, připomenul, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku, a po odkazech na judikaturní závěry dovodil, že v dané věci uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, s ohledem nejenom na dobu prodlení s uplatněním nároku (s časovým odstupem delším devíti let od uplynutí promlčecí doby, jenž zajisté nesvědčí o bdělém přístupu při výkonu práv), ale též další okolnosti případu vedoucí k závěru, že na opožděném uplatnění nároku nese zavinění především sama stěžovatelka a že k němu nepřispěli vedlejší účastníci. Zdůraznil, že stěžovatelkou uváděné skutečnosti nepředstavovaly reálnou překážku uplatnění práva na určení oprávněné osoby k identifikovaným pozemkům. Také shledal, že závěry krajského soudu nejsou v rozporu ani s další stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu a jí bezpočtukrát zdůrazňovaným principem ex favore restitutionis, neboť nejde o konkurenci dvou plausibilních, vzájemně si konkurujících výkladových alternativ restitučního předpisu, kdy bylo by možno upřednostnit výklad pro restituenta příznivější, nýbrž o situaci, kdy stěžovatelka (její právní předchůdkyně) při uplatňování práva jednala očividně v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. II. Argumentace stěžovatelky 5. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že ve svém usnesení ani neuvedl, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co stěžovatelka tvrdila, natož aby se s těmito okolnostmi vypořádal. Považuje za pravděpodobné, že se tak stalo z důvodu, že tyto informace (převážně o vytýkaném porušování zákonných povinností) mohou rozrušovat, zneklidňovat či být nepříjemné pro dotčené subjekty, zejména státní orgány, a tak je nejsnazším řešením tyto informace neuvádět (cenzurovat) a tím zabránit jejich rozšiřování. Poté uvádí ty okolnosti, které podle ní dokládají, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům (její předchůdkyně nebyla zapsána jako domnělá oprávněná osoba, bylo zpochybněno postavení dotčených osob jako povinných osob, vedlejší účastníci porušili řadu povinností, na nemovitých věcech docházelo v průběhu restitučního řízení ke vzniku škod), shrnuje, že Nejvyšší soud se omezil jen na obecné konstatování, že uváděné skutečnosti nepředstavovaly reálnou překážku pro uplatnění práva na určení oprávněné osoby, a uzavírá, že Nejvyšší soud porušil svobodu projevu podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 odst. 1 až 3 Listiny. 6. Stěžovatelka je nespokojena také s reakcí Nejvyššího soudu na způsob, jímž došlo k urychlení restitučního řízení, tj. ke zpětvzetí části žaloby, namítá také neprovedení dokazování za účelem verifikace mimořádných okolností ohledně určení povinných osob ke konkrétním pozemkům, určení škůdce a výše škody, atd. 7. Posléze stěžovatelka upozorňuje, že v usnesení Nejvyššího soudu není uvedeno, proč další otázky předložené stěžovatelkou tento soud nepovažoval za otázky zásadního právního významu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, ja