III.ÚS 540/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 540/19 ze dne 26. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Machka, advokáta, sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, insolvenčního správce dlužnice PROMATECH CZ, s. r. o., sídlem Novinářská 1254/7, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 33 ICm 757/2013-375, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) Dity Ferenčíkové, 2) Ondřeje Můčky, 3) Kristýny Vozihnojové, 4) Jana Vengláře, 5) Ing. Jaroslava Mazance a 6) Lucie Pellar, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, jako insolvenční správce dlužnice PROMATECH CZ, s. r. o., se u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobami ze dne 4. 3. 2013 podanými proti vedlejším účastníkům domáhal určení neúčinnosti právních úkonů dlužnice. Usnesením krajského soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 33 ICm 757/2013-68 byla řízení o odpůrčích žalobách podle § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 33 ICm 757/2013. 3. Výroky I. až VI. rozsudku krajského soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 33 ICm 757/2013-155 byla stěžovatelova žaloba týkající se právních úkonů spočívajících ve výplatě odstupného a návrhu na vyplacení plnění z odporovaných právních úkonů do majetkové podstaty dlužnice zamítnuta, a to z důvodu neplatnosti posuzovaných právních úkonů. Výrokem VII. rozsudku byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi 5) o určení neúčinnosti právního úkonu spočívajícího ve výplatě prémie a návrhu na vyplacení plnění do majetkové podstaty dlužnice. Žalobě bylo vyhověno VIII. a IX. výrokem, a to vůči vedlejší účastnici 6) co do právního úkonu spočívajícího ve výplatě prémie a návrhu na vyplacení plnění do majetkové podstaty dlužnice. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 10. 2016 č. j. 12 VSOL 31/2016-277. 4. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018 č. j. 21 ICdo 98/2017-340 byly rozsudek vrchního soudu, s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu ve výrocích VIII. a IX., a rozsudek krajského soudu, s výjimkou výroků VIII. a IX., zrušeny. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že podle krajského soudu a vrchního soudu byly uvedené právní úkony neplatné, proto bylo pojmově vyloučeno domáhat se jejich neúčinnosti. Žalobce však předmět řízení vymezil pouze po skutkové stránce, přičemž právní charakteristika skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět. Krajský soud a vrchní soud se proto podle Nejvyššího soudu měly zabývat tím, zda se ze skutkových zjištění nepodává jiný, stěžovatelem neuváděný právní důvod uplatnění jeho nároku, a to dokonce v situaci, kdy samy soudy takový jiný právní důvod výslovně označily. 5. Výroky I. až VI. usnesení krajského soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 33 ICm 757/2013-375 byly žaloby na určení neúčinnosti právních úkonů a vyplacení plnění do majetkové podstaty dlužnice vůči všem vedlejším účastníkům vyloučeny do samostatných řízení, výrokem VII. byla rovněž do samostatného řízení vyloučena žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi 5) ohledně právního úkonu spočívajícího ve výplatě prémie a nároku na vyplacení plnění do majetkové podstaty dlužnice. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že z rozsudku Nejvyššího soudu se nepodává řešení věcné příslušnosti soudů k rozhodnutí o návrzích stěžovatele na vydání plnění do majetkové podstaty dlužnice, bylo-li by možné věc posoudit jako plnění z bezdůvodného obohacení z pracovněprávního poměru. Vedle toho bylo podle krajského soudu rovněž třeba přihlédnout k požadavku rozhodování věci v senátu, a to již v prvním stupni, plynoucímu z § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř. K žalobě proti vedlejšímu účastníkovi 5) dále doplnil, že pro její projednání a rozhodnutí o ní lze předpokládat příslušnost krajského soudu, avšak nikoliv jako insolvenčního. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a potřebu eliminovat případný zmatečnostní důvod uvedený v § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. považoval krajský soud za potřebné postavit najisto otázku věcné příslušnosti. Z toho důvodu podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), a § 112 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o vyloučení nároků stěžovatele do samostatných řízení. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že napadené usnesení je projevem přepjatého formalismu, motivovaného snahou vyhnout se povinnosti vydat konečné rozhodnutí ve věci. Připomíná, že podle § 112 odst. 2 o. s. ř. není vyloučení věci k samostatnému řízení libovolným oprávněním soudu, naopak je možné pouze v případech, kdy projednání nároků ve společném řízení není možné nebo vhodné. Obě řízení zahájená samostatnými žalobami a následně spojená považuje za incidenční spory podle § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, proto by k jejich projednání měl být příslušný insolvenční soud. To má vyplývat i z § 237 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 1. 3. 2013, upravujícího povinnost vydat do majetkové podstaty plnění z neúčinných právních úkonů. Rovněž z ustálené rozhodovací praxe, zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 677/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 19/2011, podle stěžovatele vyplývá, že případné nároky uplatněné odpůrčí žalobou je nutné posoudit a přiznat i z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním ze stejného právního úkonu. Stěžovatel dále nesouhlasí s polemikou krajského soudu, jde-li o věcnou příslušnost. S odkazem na § 237 odst. 1 má za to, že v nyní posuzované věci je založena samotným insolvenčním zákonem. V této souvislosti poukazuje na pravomocný výrok VI. původního rozsudku krajského soudu, kterým byla vedlejší účastnici 6) uložena povinnost vydat plnění do majetkové podstaty dlužnice. Jde-li o spor s vedlejším účastníkem 5) o neúčinnost právního úkonu spočívajícího ve výplatě prémie a nároku na vyplacení plnění do majetkové podstaty dlužnice, tvrdí, že jakýkoliv spor mezi jediným společníkem dlužníka a samotným dlužníkem je vždy ve věcné příslušnosti krajského soudu. Stěžovatel závěrem poukazuje na celkovou délku soudního řízení, které probíhá od roku 2013. Domnívá se, že rozdělení předmětu do samostatných řízení a následné rozhodování o věcné příslušnosti budou znamenat porušení zásady rychlosti a procesní ekonomie. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, proto se na něj nevztahuje povinnost právního zastoupení podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich