III.ÚS 573/25 – Ústavní soud

III.ÚS 573/25 ze dne 20. 3. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karla Maleckého, zastoupeného Mgr. Karlem Kuběnou, advokátem, sídlem Rozdělovská 2020/49, Praha 6 - Břevnov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 13 Co 351/2024-256, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, rovnost účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i právo vyjádřit se k věci a být slyšen zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 C 75/2023 se podává, že rozsudkem ze dne 24. 6. 2024 č. j. 39 C 75/2023-229 obvodní soud zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice na stěžovateli domáhala zaplacení částky 43 824 Kč s příslušenstvím (z titulu regresního nároku), a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 63 236 Kč a České republice náklady státu - znalečné ve výši 1 856 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatel jako řidič motocyklu značky JAWA a řidička poškozeného vozidla značky Škoda zavinili stejnou měrou dopravní nehodu, načež s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022 sp. zn. 23 Cdo 2888/2020 konstatoval, že nelze moderovat (krátit) náhradu plnění, které vedlejší účastnice plnila za stěžovatele, a že naopak přiznání plné náhrady vedlejší účastnici by nebylo spravedlivé, měla-li na nehodě zásadní podíl i řidička poškozeného vozidla. 3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 35 060 Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 42 603 Kč a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení ve výši 371 Kč a stěžovatel ve výši 1 485 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelův podíl na dopravní nehodě je vyšší než řidičky vozidla značky Škoda, postupem podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") ho určil jako 80 % a uzavřel, že pojišťovna plnila po právu ve výši 35 060 Kč, a že v této částce je její regresní nárok důvodný. Současně označil odkaz obvodního soudu na již zmíněný judikát Nejvyššího soudu za nepřípadný s odůvodněním, že v posuzované věci o moderační právo nejde. II. Stěžovatelova argumentace 4. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud vyzval vedlejší účastnici, aby prokázala své tvrzení o obsahu alkoholu v jeho krvi, a že tak vedlejší účastnice neučinila, na což poukázal v odvolacím řízení. Jednání u městského soudu podle stěžovatele neproběhlo korektně a spravedlivě, netrvalo ani půl hodiny, uvedený soud nejprve akceptoval doplnění odvolacích důvodů vedlejší účastnicí, aniž by se zabýval tím, že je před jednáním neměl k dispozici, navíc ani doplnění odvolacích důvodů neprojednal a v podstatě se jimi nezabýval. Poté doplnil dokazování tím, že ocitoval jeden či dva odstavce znaleckého posudku, neposkytl však jakékoliv hodnocení, a ani nevyjádřil svůj právní názor. 5. V návaznosti stěžovatel namítá, že změnil-li městský soud názor v odborně-technické otázce, zvláště nebylo-li možné podat proti jeho rozhodnutí dovolání, měl rozsudek obvodního soudu zrušit a vrátit mu věc se svým názorem k novému projednání, neboť jen tak by byla zachována pluralita mezi účastníky a možnost obrátit se s přezkumem na odvolací orgán. Uvedeným postupem byl připraven o možnost argumentace proti názoru městského soudu a došlo k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí. Stěžovatel dále vytýká městskému soudu, že když chtěl u jednání zopakovat své argumenty, nebylo mu to umožněno. Pochybit měl i tím, že se dostatečně nezabýval jeho argumentací či ji zcela pominul (konkrétně stěžovatel jen uvádí, že mělo jít o judikaturu Nejvyššího soudu, podle které musí žalobce prokázat nejen obsah alkoholu v krvi řidiče, ale i jeho hodnotu a zejména ovlivnění). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, respektive proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek neměl k dispozici (viz ale sub 14). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. V prvé řadě nelze pominout, že stěžovatel měl být napadeným soudním rozhodnutím zkrácen o částku 35 060 Kč s příslušenstvím, a že tudíž podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). 9. Stěžovatel neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Ústavní soud připustil, že i v tzv. bagatelních věcech může dojít k porušení ústavnosti, dosahuje-li pochybení orgánu veřejné moci značné intenzity, jako je tomu zejména v případě extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další)]; jde o případy, kdy byly účastníku řízení odepřeny přístupy k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)], nebo když je rozhodnutí vydané v takovém řízení nepřezkoumatelné [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. 10. Stěžovatel namítá, že postupem městského soudu mu bylo upřeno právo na přezkum v odvolacím řízení (či že proti napadenému soudnímu rozhodnutí nemohl argumentovat). Ústavní soud připomíná, že právo na přezkum rozhodnutí civilních soudů ústavním pořádkem či mezinárodní úmluvou o lidských právech a zákl