III.ÚS 582/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 582/07 ze dne 13. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. T. zastoupeného Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, č.j. 26 Cdo 1422/2006-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č.j. 19 Co 437/2005-61, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2005, č.j. 16 C 223/2004-51, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává následující. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo přivoleno k výpovědi z nájmu "bytu č. 12 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 3. podlaží domu č.p. 1487 v Praze 10, Vykáňská 2" (dále jen "předmětného bytu"), jehož nájemci jsou žalovaní A. P. a P. P. (dále jen "vedlejší účastníci"). Naplnění důvodu výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen "obč. zák."), spatřoval v tom, že žalovaní "někdy po 11. září 2003 ... bez souhlasu pronajímatele a stavebního úřadu provedli v rozporu s § 694 obč. zák. stavební úpravu - odstranili třídílnou vestavěnou spížní skříň v kuchyni bytu, která byla součástí stavebních plánů pro stavební povolení k výstavě domu", a že "od roku 1996" neplatili v předepsané výši "řádně stanovené a oznamované nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu". Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Vedlejší účastníci podle soudu prvního stupně odstraněním vestavěné skříně - spíže bez souhlasu stěžovatele důvod výpovědi podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nezaložili, neboť dle zpráv stavebního úřadu se nejednalo o stavební úpravu vyžadující souhlas majitele či stavebního úřadu, nedošlo k významnému zásahu, jímž by byl znehodnocen majetek stěžovatele, a je věcí vedlejších účastníků, k jakému účelu prostory bytu využijí. Uvedený výpovědní důvod však byl naplněn tím, že vedlejší účastníci od prosince 1997 po dobu delší než tři měsíce neplatili nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu v předepsané výši, čímž vskutku porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Přesto soud k výpovědi z nájmu bytu nepřivolil; přihlédl zejména ke skutečnosti, že vedlejší účastníci jsou dlouhodobými nájemci bytu, nájemné a zálohy na služby ve výši "přibližně 90% předepsané částky" hradí pravidelně, "neúplné" plnění povinnosti k nájemnému je důsledkem toho, že její výše je mezi účastníky sporná (ohledně výše nájemného a záloh na služby probíhá mezi účastníky soudní řízení), že vedlejší účastníci o byt řádně pečují, jinak povinnosti nájemců neporušují a stěžovateli svým chováním nezpůsobili žádnou škodu, a na tomto základě se dovolal ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a uzavřel, že není namístě vyvozovat natolik závažný důsledek, jímž je zánik práva nájmu bytu, neboť jinak "výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů by byl v rozporu s dobrými mravy". O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). "Ve vztahu ke spížní skříni" odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním i potud, že vedlejší účastníci neplacením stanoveného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu po dobu delší 3 měsíců výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. sice naplnili, nicméně s ohledem na zjištěné okolnosti (zejména na probíhající spor o doplatek nájemného a služeb "v závislosti na stanovení bytové kategorie a výměry bytu") dospěl i odvolací soud k závěru, že by přivolení k výpovědi znamenalo "nepřiměřenou tvrdost ve vztahu k žalovaným", resp. že je namístě stěžovateli výkon jeho práva s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít. Dovolání stěžovatele dovolací soud jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, resp. že je založeno na zhodnocení konkrétních okolností dané věci a nemá přesah do rozhodování věcí stejného druhu. V ústavní stížnosti stěžovatel postupně namítal 1/ nesprávnost (přílišnou "extenzívnost") aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jelikož obecné soudy podle jeho názoru nezohlednily, že vedlejší účastníci "platili nájemné a zálohy služeb v letech 1997-2003 soustavně s prodlením", 2/ že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání dal najevo, že nedbá na sjednocování judikatury obecných soudů týkající se výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ačkoli v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení deklaroval, že v situaci, kdy je dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., má být korektiv dobrých mravů použit jen "mimořádně", 3/ že obecné soudy vycházely (nesprávně) ze zprávy stavebního úřadu ze dne 31. 5. 2005, podle níž v předmětném bytě "nebyly provedeny žádné stavební úpravy", namísto aby si vyžádaly od stavebního úřadu zprávu, "zda je v bytě kolaudovaná spíž a zda odstraněním spíže byly spojeny dvě místnosti - kuchyň a spíž", a konečně, 4/ že závěr, že vedlejší účastníci "o byt řádně pečují a žádným jiným způsobem neporušují své povinnosti nájemce", nemá podklad v provedeném dokazování. Obecné soudy se ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla intimována zástupci stěžovatele) odvolaly na vydaná rozhodnutí, jež mají za věcně správná; na uplatněných (stěžovatelem namítaných) názorech i procesních postupech setrvávaly, a ústavní stížnost mají za nedůvodnou. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 33, str. 235 a násl.). Výklad rozhodných podmínek závěru, že výkon práva pronajímatele (podání výpovědi nájemcům) je "v rozporu s dobrými mravy" (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, lze-li učinit spole