III.ÚS 620/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 620/21 ze dne 22. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. K., b) I. L., zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno a c) O. D., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 30 Cdo 1332/2020-292 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 20 Co 157/2019-252, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 620/21 a III. ÚS 647/21 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 620/21. II. Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami III. ÚS 620/21 a III. ÚS 647/21 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 19 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 40 C 190/2010 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. 40 C 190/2010-226 bylo vedlejší účastnici uloženo do třiceti dnů od právní moci rozsudku zaslat každému ze stěžovatelů písemnou omluvu v následujícím znění: "Vážený pane K., Vážená paní D., Vážená paní L., ve dnech 12. a 13. 9. 2009 příslušníci Policie České republiky protiprávně zasáhli do Vašich základních práv a svobod a osobnostních práv především do práva na osobní svobodu a zachování lidské důstojnosti, když bez právního důvodu byl proti Vám proveden zákrok a omezena Vaše osobní svoboda". Obvodní soud vyšel ze skutkového stavu, podle něhož se stěžovatelé dne 12. 9. 2009 zúčastnili akce na podporu squatterů, která proběhla v ulici Na Slupi v Praze. Policie České republiky průběžně asi do 19:30 hodiny vyzývala účastníky shromáždění na podporu squattingu, aby opustili vozovku, neboť se dopouštějí přestupku proti zákonu o provozu na pozemních komunikacích, a že pokud neuposlechnou výzvy, mohou být proti nim použity donucovací prostředky nebo mohou být zajištěni. Poté Policie České republiky za použití donucovacích prostředků rozptýlila dav. Stěžovatelé i slyšení svědci vypověděli, že asi za hodinu a půl se znovu sešli v Apolinářské ulici, kde chvíli postávali, když zezdola k nim začala přicházet policejní eskorta. Poté, co se otočili, přicházela eskorta i ze shora, a oni nemohli uniknout. Jak stěžovatelé, tak svědci vypověděli, že nebyla předem dána žádná výzva. Vedlejší účastnice podle obvodního soudu ani přes výzvu soudu neprokázala, že policisté na tomto místě a po časové prodlevě vyzývali stěžovatele a další osoby, aby upustily od protiprávního jednání, ani nevysvětlila, co bylo mělo být předmětem tohoto protiprávního jednání. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé se nedopustili přestupku neuposlechnutí výzvy a jejich zajištěním a omezením na svobodě došlo k nesprávnému úřednímu postupu. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 20 Co 157/2019-252 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Z úředních záznamů ze dne 14. 6. 2009 a 16. 9. 2009 měl městský soud za prokázané, že shromážděné osoby bránily v provozu na vozovce, po výzvě k opuštění vozovky fyzicky útočily na policisty, a poté, co byly rozptýleny se větší skupina (cca 70 osob) opět vrátila na místo a bránila provozu na vozovce stavbou zátarasů z dlažebních kostek. Za této situace došlo k zadržení stěžovatelů, které městský soud shledal souladným s § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 273/2008 Sb."), podle něhož je policista oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat. Městský soud konstatoval, že není povolán k posouzení, zda se stěžovatelé skutečně v rozhodné době dopustili přestupku, je však nepochybné, že na místě bylo velké shromáždění osob jednajících způsobem, který mohl být vyhodnocen jako přestupek, a v této situaci došlo k zadržení stěžovatelů. Městský soud uvedl, že úřední záznamy policie jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 o. s. ř., a potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno. Tvrzení stěžovatelů a je podporujících svědků, že shromáždění na podporu squattingu (tedy protiprávního zabrání cizí nemovitosti) bylo pokojné, a že se pohybovali pouze na chodníku, je ve světle uvedeného zjevně nepravdivé. Stěžovatelé se účastnili shromáždění, jehož účastníci ohrožovali dopravu a veřejný pořádek, do vyklizovaného prostoru se opět vraceli a pouze účelově se dovolávají toho, že jim (údajně) nebyla dána opětovná výzva k jeho vyklizení, ačkoliv již věděli, že tam nemají být. Stěžovatelé věděli, že se nacházejí na místě, kde se podle výzvy policie nemají shromažďovat a museli tak být srozuměni i s tím, že mohou být zadrženi. Městský soud uzavřel, že předmětný policejní zákrok nebyl proveden a svoboda stěžovatelů nebyla omezena bez právního důvodu, proto na požadovanou omluvu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nemají nárok. 4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 1332/2020-292 zamítl s odůvodněním, že městským soudem učiněná skutková zjištění nebyla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Nejvyšší soud neshledal, že by městský soud nepřihlédl k důkazům výpovědí stěžovatelů a svědků; naopak tyto podrobil volnému hodnocení důkazů, přičemž při srovnání s dalšími důkazy, s přihlédnutím k okolnostem případu a ke vztahu svědků k posuzované věci dospěl k závěru o nepravdivosti a účelovosti jejich tvrzení; pouhý nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení doposud v praxi dovolacího soudu neřešené otázky, zda soud může vycházet z úředních záznamů policie (v daném případě o použití donucovacího prostředku) jakožto veřejných listin, či je soud povinen tyto úřední záznamy a jejich věrohodnost vyhodnocovat kriticky. Dovolací soud dovodil, že právní posouzení městského soudu bylo co do posouzení úředních záznamů o použití donucovacího prostředku jako veřejných listin správné, neboť za důkazní situace, kdy se stěžovatelům nepodařilo vyvrátit pravdivost zmíněných úředních záznamů prokázáním opaku, když městský soud shledal výpovědi stěžovatelů a je podporujících svědků jako nepravdivé a proto nezpůsobilé popřít obsah zmíněných úředních záznamů, nelze městskému soudu vytknout, že vyšel z presumpce správnosti zmíněných úředních záznamů. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v posuzované věci jde o tvrzení zasahující Policie České republiky proti jejich tvrzení. Nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853) uvádí, že v takové situaci jsou obecné soudy povinny obzvlášť důkladně posuzovat věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a ve svých rozhodnutích též přesvědčivě osvětlit, jak tyto výpovědi hodnotily, a jaké závěry z nich vyvodily. Podle stěžovatelů proto nelze tvrzení jedné ze stran, byla-li na posuzovaném incidentu sama účastna, přiznat vyšší míru pravdivosti jenom proto, že se jedná o příslušníky Policie České republiky. Stěžovatelé i další čtyři svědci shodně uvedli, že v případě druhého zásahu okolo 21:45 hod. žádnou výzvu k upuštění od protiprávního jednání nezaslechli, stěžovatelé přitom již v dovolání upozorňovali, že městský soud neuvádí, z jakých konkrétních úředních záznamů jsou p