III.ÚS 621/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 621/22 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené Mgr. Lucií Sokolovou, advokátkou, sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. prosince 2021 č. j. 1 KZN 1118/2021-13, usnesení Okresního státního zastupitelství v Rokycanech ze dne 2. listopadu 2021 č. j. ZN 1061/2020-93 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, územního odboru Rokycany, oddělení obecné kriminality ze dne 9. září 2021 č. j. KRPP-10117-66/TČ-2020-030871, za účasti 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni, 2) Okresního státního zastupitelství v Rokycanech a 3) Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, územního odboru Rokycany, oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývají následující skutečnosti. V záhlaví citovaným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, územního odboru Rokycany, oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání těžkého přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se měl dopustit tím, že při řízení motorového vozidla způsobil střet vozidla se stěžovatelkou, která utrpěla těžké ublížení na zdraví. Policejní orgán odůvodnil svůj závěr tím, že se podezřelý V. L. nedopustil těžkého přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 odst. 2 trestního zákoníku, tedy nešlo ve věci o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Současně měl policejní orgán za odůvodněný závěr, že se stěžovatelka mohla dopustit jednání mající znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "silniční zákon") tím, že porušila § 54 odst. 3 tohoto zákona, když vstoupila na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem, toto její jednání bylo proto podle § 74 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, oznámeno Městskému úřadu Rokycany, odboru dopravy, k projednání přestupku. 3. Usnesení policejního orgánu napadla stěžovatelka stížností, kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rokycanech (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítla jako nedůvodnou s tím, že rozhodnutí policejního orgánu bylo zákonné, řádně odůvodněné a v souladu se zjištěným skutkovým stavem, když okolnosti dopravní nehody nelze vyhodnotit tak, že by jednání podezřelého bylo protiprávní - podezřelý zachoval potřebnou míru opatrnosti, a dané jednání není možné kvalifikovat jako nedbalostní trestný čin. Stejně tak z provedených důkazů vyplývá, že podezřelý neporušil žádné ustanovení silničního zákona, které by bylo v příčinné souvislosti s nehodovým dějem. 4. Stěžovatelka následně podala podnět k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který shledala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") nedůvodným a odložila jej s odůvodněním, že v předmětné věci nebyly shledány takové skutkové okolnosti, které by nasvědčovaly podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu, jehož znaky jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákoníku. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že skutkové a právní závěry učiněné v přípravném trestním řízení jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu akcentující zvýšenou ochranu chodce jako účastníka silničního provozu a trvá na tom, že přecházela-li běžnou rychlostí chůze po přechodu zprava doleva a byla sražena uprostřed přechodu pro chodce, nemohla vytvořit pro řidiče motorového vozidla náhlou a nečekanou překážku, ani nelze posuzovat takové vstoupení na přechod za vstoupení "bezprostředně před blížícím se vozidlem" ve smyslu § 54 odst. 3 silničního zákona. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem policejního orgánu, že provedeným vyšetřovacím pokusem nebyly zjištěny žádné jiné poznatky, než ty, které již byly analyzovány v původním znaleckém posudku. Vyšetřovacím pokusem bylo prokázáno, že i přes přítomnost nákladního automobilu byla stěžovatelka pro řidiče viditelná ze vzdálenosti minimálně 40 metrů a opakovaným pokusem se podařilo vozidlo vždy před přechodem pro chodce zastavit. Bylo tedy zcela vyvráceno, že by stěžovatelka "skočila" přímo pod auto a řidič by nebyl schopen na takovou situaci reagovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelka měla v trestním řízení postavení poškozeného, pročež jí nelze, jsou-li splněny další zákonné předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, upřít právo domáhat se ústavní stížností přezkumu rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování. Ústavní soud v minulosti formuloval ve vztahu k obsahu práva na účinné vyšetřování, že má být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji relevantní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14) nebo usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 2972/20, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Účinné vyšetřování ovšem nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20). 8. Jakkoli není úlohou Ústavního soudu vstupovat do hodnocení důkazů policejním orgánem nebo státním zastupitelstvím, z napadeného usnesení policejního orgánu vyplývá, že jeho závěr o tom, že nejde o podezření z trestného činu, má adekvátní základ ve shromážděných důkazech. Policejní orgán provedl dostatečné množství důkazů, na žádost stěžovatelky byl realizován i vyšetřovací pokus, jehož výsledky se projevily ve vyhotoveném dodatku znaleckého posudku, z něhož bylo ve věci vycházeno. Taktéž krajskému státnímu zastupitelství ani okresnímu státnímu zastupitelství nelze vytknout žádné pochybení při výkonu jejich dozorových a dohledových pravomocí. Okresní státní zastupitelství sice mělo z realizace vyšetřovacího pokusu za zjištěné, že podezřelý mohl vidět stěžovatelku 40 metrů od místa střetu, zdůraznilo však, že musí být brány v potaz i další rušivé elementy ovlivňující chování podezřelého za volantem, a to zejména skutečnost, že nehodový děj se odehrál ve tmě, tedy při omezenější viditelnosti. I na základě dalších skutečností prodlužujících reakční dobu řidiče (vstup stěžovatelky na přechod rychlejší chůzí v tmavém oblečení bez dostatečných kontrastních prvků) lze odůvodnit, proč podezřelý stěžovatelku poprvé zaregistroval až v momentu, kdy vstoupila na přechod pro chodce, přičemž již nemohl, jak vyplynulo ze znaleckého posudku, střetu zabránit, neboť v rámci preventivních činností nehodového děje učinil vše, co měl. 9. Krajské státní zastupit