III.ÚS 624/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 624/25 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., t. č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 423/2024 ze dne 17. prosince 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 6/2020 ze dne 25. listopadu 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení uloženého rozsudkem téhož soudu sp. zn. 1 T 6/2020 ze dne 8. června 2020 a že proto ve věznici s ostrahou vykoná tříletý trest odnětí svobody, který mu byl uložen za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 trestního zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. 3. Proti napadenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečně zkoumaly, zda ve zkušební době podmíněného odsouzení vedl řádný život, a že se nevypořádaly s námitkami týkajícími se výjimečných okolností jeho případu. V této souvislosti poukazuje na to, že se po vzetí do vazby přihlásil do adiktologické ambulance ve snaze řešit svou drogovou závislost. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje i v tom, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy v podobě vyžádání zprávy o chování stěžovatele od ředitele Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác a jedné e-mailové zprávy. Má za to, že městský soud neprovedení těchto důkazů řádně neodůvodnil. 5. Stěžovatel dále poukazuje na to, že společně s devítiletým trestem odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem městského soudu č. j. 3 T 11/2022-9033 ze dne 19. března 2024 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 40/2024-9478 ze dne 27. června 2024 by měl odpykat celkem dvanáct let odnětí svobody, což považuje za nepřiměřeně dlouhý a přísný trest. Tuto okolnost považuje za výjimečnou a obecným soudům vytýká, že ji nezohlednily při posuzování jeho návrhu ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. 6. Stěžovatel uvádí, že v řízení vedeném před městským soudem pod sp. zn. 3 T 11/2022 se ke stíhané trestné činnosti částečně doznal, což mělo být pro obvodní soud "vodítko", aby ve věci posouzení jeho chování ve zkušební době podmíněného odsouzení nařídil veřejné zasedání. Za postup rozporný s § 329 odst. 1 trestního řádu považuje postup obvodního soudu, který toto veřejné zasedání nařídil až po právní moci odsuzujícího rozsudku ve výše uvedené věci vedené před městským soudem. Má za to, že v důsledku tohoto postupu vrchní soud rozhodující ve zmíněné jiné trestní věci nemohl správně individualizovat ukládaný trest, neboť nemohl předjímat, zda dojde k osvědčení se stěžovatele či k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva. 9. Ústavní soud dále poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. července 2010], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu nebo o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo. 10. Ústavní soud nepřisvědčuje tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně zkoumaly jeho chování ve zkušební době podmíněného odsouzení a že se nevypořádaly s námitkami týkajícími se okolností, které stěžovatel považuje za výjimečné. Obecné soudy svůj závěr, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, dovodily ze skutečnosti, že stěžovatel nejpozději jedenáct měsíců po podmíněném odsouzení spáchal velmi závažnou trestnou činnost, když ve velkém rozsahu obchodoval s drogami, a to v ziskuchtivém úmyslu (srov. bod 5 napadeného usnesení obvodního soudu). V reakci na stížnostní námitky stěžovatele městský soud tuto argumentaci doplnil tím, že na závěru o nevedení řádného života ve zkušební době nemůže nic změnit ani chování stěžovatele ve výkonu vazby (blíže viz bod 7 napadeného usnesení městského soudu). Ústavní soud nemá žádný důvod tyto úvahy rozporovat, neboť spáchání zvlášť závažného zločinu, za který byl pravomocně uložen devítiletý trest odnětí svobody (viz výše), v podstatě nepřipouští jiný závěr, než že stěžovatel nevedl řádný život. 11. Zmíněné vysvětlení, kterým městský soud reagoval na stěžovatelovu námitku, že by při hodnocení jeho chování ve zkušební době mělo být přihlíženo i k jeho chování ve výkonu vazby, lze podle Ústavního soudu považovat i za dostatečné odůvodnění toho, proč nebyly akceptovány výše uvedené důkazní návrhy stěžovatele. Z tohoto vysvětlení totiž zřetelně vyplývá, že městský soud tyto důkazy považoval za nadbytečné pro rozhodnutí ve věci. Ústavnímu soudu se tento závěr jeví jako racionální, a proto uvedené důkazy nepovažuje za opomenuté [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. července 2002 (N 89/27 SbNU 51)]. 12. Za výjimečnou okolnost svého případu považuje stěžovatel to, že došlo ke kumulaci dvou nepodmíněných trestů odnětí svobody, tedy devítiletého, uloženého ve věci řešené městským soudem pod sp. zn. 3 T 11/2022, a tříletého, na který mu byl napadeným usnesením obvodního soudu přeměněn původní podmíněně odložený trest odnětí svobody. Ústavní soud však (ve shodě se soudy obecnými) takovou okolnost za výjimečnou považovat nemůže, neboť se jedná o zcela běžnou situaci, kdy k nařízení výkonu trestu odnětí svobody dochází v návaznosti na pravomocné odsouzení za jiný trestný čin spáchaný ve zkušební době podmíněného odsouzení, což v důsledku vede ke kumulaci uložených trestů. 13. Tvrdí-li stěžovatel, že celkově dvanáct let odnětí svobody uložených za spáchané trestné činy představuje nepřiměřený a přísný trest, nedoplňuje tento svůj názor žádnou relevantní argumentací. Ústavní soud tak pouze ve stručnosti odkazuje na bod 7 usnesení městského