III.ÚS 632/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 632/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1936/19, Brno - Černá Pole, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2025 č. j. 27 Cdo 2942/2024-435, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo od jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, se Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 10. 2023 č. j. 1 Cm 6/2022-313 zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal určení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice konané dne 3. 2. 2022, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání z funkce jednatele, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 50 617,93 Kč. Dospěl k závěru, že návrh není důvodný, protože stěžovatel nepodal protest, a nemůže se tak neplatnosti valné hromady dovolávat (§ 192 odst. 2 zákona o obchodních korporacích). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 5. 2024 č. j. 8 Cmo 40/2024-370 usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 009 Kč. 3. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že nesměřuje proti usnesení uvedenému v § 238a o. s. ř. ani není přípustné podle § 237 o. s. ř., a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč. Konstatoval, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se stěžovatel nemůže domáhat vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, nepodal-li protest, aniž by mu v tom bránily vážné (omluvitelné) důvody, je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. II. Stěžovatelova argumentace 4. Stěžovatel poukazuje na to, že svolání valné hromady I. S. a odvolání jeho osoby z funkce jednatele má šikanózní povahu. Tvrdí, že v důsledku protiprávního jednání jmenovaného je vedlejší účastnice "bez významnější hodnoty" a že z tohoto důvodu bylo podáno trestní oznámení. Vytýká obecným soudům, že nevzaly v úvahu veškeré skutkové okolnosti ve vzájemné souvislosti a nepoužily korektiv dobrých mravů. Konkrétně namítá, že řádně a včas odvolal konání valné hromady, čehož si byl I. S. vědom, a přesto se rozhodl valnou hromadu realizovat, navíc byl v postavení předsedajícího valné hromadě, a nese tak odpovědnost za její řádný průběh. 5. Stěžovatel je názoru, že není v souladu s účelem příslušné právní úpravy přijmout, aby byla poškozena jak jeho práva, tak práva vedlejší účastnice. Svolání valné hromady přitom bylo součástí konstruktu, jehož konečným cílem bylo ovládnutí společnosti a vyvedení majetkových aktivit z ní k jeho škodě (jako druhého společníka). Proto nelze, jde-li o otázku jeho oprávnění odvolat valnou hromadu, vykládat pojem "střet zájmů" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 27 Cdo 2453/2021) k tíži osoby, která se tím bránila zjevně nepoctivému postupu. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že závěry plynoucí z uvedeného usnesení převzaly mechanicky, a tvrdí, že odvolání valné hromady bylo jediným potenciálně účelným úkonem, kterým mohl zabránit protiprávnímu stavu, který nyní trvá. 6. Stěžovatel dále namítá vadnou interpretaci obsahu společenské smlouvy v souvislosti s doručením pozvánky na valnou hromadu. Z jejího textu má plynout, že smyslem a účelem je u osobního předání pozvánky vyloučit fikci doručení tak, aby ji svolavatel nemohl "někde nechat ležet na stole", tuto vůli společníků však obecné soudy nerespektovaly. Výpověď svědka V. R., týkající se doručení pozvánky, označuje stěžovatel za nepravdivou, a namítá, že vrchní soud nereagoval na jeho návrh na provedení důkazu videozáznamem, z něhož lze dovodit nepravdivost některých skutečností. Obecným soudům vytýká i to, že považovaly za věrohodnou osobu I. S., aniž by se vypořádaly s tím, že nemůže být na rozdíl od svědka za nepravdivou výpověď trestně stíhán. 7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nerozhodl v souladu se svou rozhodovací praxí, konkrétně s usnesením ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 29 Cdo 585/2010, že neposoudil, zda nejde o šikanózní výkon práva a že rozhodoval mechanicky, aniž by se zabýval specifickými skutkovými okolnostmi, tedy skutečným účelem jednání I. S. 8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel sděluje, že policejní orgán dne 17. 2. 2026 vydal usnesení o zahájení trestního stíhání I. S., ve kterém je do popisu skutkového stavu zahrnuto i svolání zmíněné valné hromady. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému usnesení žádný takový prostředek neměl k dispozici. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku doručení pozvánky na valnou hromadu, jakož i jeho právo tuto valnou hromadu odvolat. Těmito námitkami se obecné soudy podrobně zabývaly, konkrétně Nejvyšší soud poté, co předestřel svůj výklad § 192 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (body 5 a 6), vysvětlil, proč stěžovatel nebyl oprávněn valnou hromadu odvolat (body 7, 8 a 10), a vypořádal se i s námitkou vadného svolání valné hromady (bod 12). Doručením pozvánky na valnou hromadu, resp. vědomostí stěžovatele o jejím konání, se zabýval již krajský soud v bodě 46, kde svůj závěr, že pozvánka byla osobně doručena dne 19. 1. 2022, náležitě zdůvodnil. Napadá-li stěžovatel výpověď výše uvedeného svědka či neprovedení důkazu videonahrávkou, možno připomenout i další závěr krajského soudu, podle něhož stěžovatel o konání valné hromady věděl, jestliže ji listinou ze dne 1. 2. 2022 odvolával (viz i body 23 a 24 usnesení vrchního soudu). Na těchto řádně zdůvodněných závěrech Ústavní soud žádné známky neústavnosti neshledal. 12. Stěžovatel, dovolávaje se principu dobrých mravů, vytýká obecným soudům také, že nezohlednily všechny okolnosti případu, resp. údajně protiprávní jednání I. S., jež mělo spočívat ve vyvedení majetkových aktivit z vedlejší účastnice. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení vysvětlil význam protestu a upozornil, že stěžovateli nic nebránilo protest podat (bod 9), a ani Ústavní soud neshledal, že by mezi uváděnými skutečnostmi a nepodáním protestu byla relevantní souvislost; důvodem zjevně byla nesprávně zvolená obrana, tedy odvolání valné hromady, což lze přičítat toliko stěžovateli. Odkaz na usnesení 29 Cdo 585/2010 není přiléhavý, neboť se v něm řešil rozsah přezkumné činnosti rejstříkového soudu, navíc stěžova