III.ÚS 634/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 634/21 ze dne 27. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, v rozsahu, kterým zůstal výrok prvostupňového soudu o vině a trestu stěžovatele nedotčen, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018, v rozsahu zamítnutí dovolání stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to co do výroků ve vztahu ke stěžovateli, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušen čl. 1 Ústavy. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 57 T 1/2013 ze dne 27. 11. 2015 shledán vinným ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23, jako člen organizované skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. Stěžovateli byl rozsudkem městského soudu uložen podle § 233 odst. 4 za použití § 43 odst. 1, § 108 odst. 1 a § 58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. 3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") napadený rozsudek částečně zrušil, avšak ve vztahu ke stěžovateli pouze ve výroku o zabrání věci. 4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když dospěl k závěru, že námitky, které stěžovatel uplatnil ve svém dovolání, jsou zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům o spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku, neboť, jak tvrdí, uvedené trestné činy nespáchal. Stěžovatel trvá na své nevině ve vztahu k oběma za vinu mu kladeným skutkům a má za to, že napadený výrok o vině rozsudku městského soudu je nesprávný. Dodává, že městský soud i vrchní soud dle jeho názoru nepřípustně a svévolně zaměňují skutkové podstaty § 233 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku a rovněž nesprávně posoudily naplnění znaků předmětného trestného činu, co do objektu trestného činu. Z napadených rozhodnutí dovozuje, že neměl předmětné bankovky vyrábět (jak vyžaduje tr. zákoník ve svém § 233 odst. 2 al. 1), ale spíše toliko opatřit ve smyslu § 233 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž s ohledem na to, že tyto bankovky nebyly zaměnitelné s pravými penězi, nemohl stěžovatel naplnit ani skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že městský soud ani vrchní soud neuvedly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno konstatovat, že stěžovatel měl v úmyslu takové peníze udat jako pravé. Z toho dospívá k závěru, že pokud na straně stěžovatele absentoval úmysl předmětné peníze udat jako pravé, pak jednáním stěžovatele nebyla naplněna skutková podstata trestného činu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 2 al. 1 tr. zákoníku, ale v úvahu by připadalo toliko případné naplnění skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel dále namítá existenci extrémních rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo dle jeho názoru ze strany obecných soudů k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 6. Konečně má stěžovatel za to, že vrchní soud pochybil při právním hodnocení přípustnosti odposlechů telefonních stanic jako důkazního prostředku. Stěžovatel je přesvědčen, že příkaz k odposlechu telefonní stanice stěžovatele ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 43 Nt 7113/2005 neuvádí žádné konkrétní důvody pro nařízení odposlechu. Stejně tak je tomu podle stěžovatele u příkazu k odposlechu účastnické stanice ze dne 8. 9. 2005 sp. zn. 20 Nt 1878/2005, jímž došlo k prodloužení doby pro provádění odposlechů, jenž neobsahuje žádné odůvodnění stanovení (prodloužení) v příkazu uvedené konkrétní doby pro provádění odposlechů. Ani v jednom ze shora uvedených případů odposlechu telefonní stanice tak dle stěžovatelova názoru není možné přezkoumat, zda byly splněny zákonně podmínky pro jejich nařízení. Uzavírá, že Nejvyšší soud jeho odvolání odmítl svévolně a nesouladně s ústavně garantovaným právem stěžovatele na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnost stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ke stěžovatelově námitce, že trestní soudy v jeho věci chybně hodnotily provedené důkazy, Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehl