III.ÚS 671/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 671/22 ze dne 10. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek a) GroCredit, a. s., sídlem Masarykova třída 337/28, Opava a b) Opavská lesní a. s., sídlem tamtéž, zastoupených Mgr. Markem Urbišem, advokátem, sídlem Partyzánská 1565/18, Opava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2022 č. j. 5 As 412/2020-64 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 76 A 4/2020-48, ve znění opravného usnesení ze dne 14. ledna 2021 č. j. 76 A 4/2020-62, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a 1) městyse Březová, sídlem Březová 106, 2) města Vítkov, sídlem náměstí Jana Zajíce 7, Vítkov, 3) města Hradec nad Moravicí, sídlem Opavská 265, Hradec nad Moravicí a 4) Městského úřadu Vítkov, sídlem náměstí Jana Zajíce 7, Vítkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11, čl. 35, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Opatřením obecné povahy ze dne 18. 5. 2020 č. j. MUVI 10655/2020 "Zákaz vstupu do obory Jelenice" vydaným čtvrtým vedlejším účastníkem podle § 60 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti") a § 11, § 25 a § 173 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), byl podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti nařízen celoroční zákaz vstupu do honitby Obora Jelenice v katastrálním území Lesní Albrechtice, a to ode dne účinnosti opatření obecné povahy na dobu neurčitou. Dnem účinnosti tohoto opatření obecné povahy bylo zrušeno předchozí opatření obecné povahy ve věci zákazu vstupu do honitby Obora Jelenice v katastrálním území Lesní Albrechtice ze dne 18. 6. 2013 č. j. MUVI 17649/2013. 3. Návrhem ze dne 30. 6. 2020 se první, druhý a třetí vedlejší účastník domáhali u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušení citovaného opatření obecné povahy. Rozsudkem krajského soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 76 A 4/2020-48 bylo napadené opatření obecné povahy zrušeno. Krajský soud přezkoumal obsah opatření z hlediska rozporu se zákonem a z hlediska proporcionality, a shledal, že nevyhovuje požadavku zákonnosti, neboť § 9 odst. 3 zákona o myslivosti předpokládá vydání opatření obecné povahy na omezenou dobu, tj. v konkrétním časově omezeném období a jen v rozsahu nezbytném k zajištění ochrany sledovaných zájmů, nařízený plošný zákaz vstupu do obory na dobu neurčitou tak představuje omezení práv nad rámec předpokládaný zákonem. Podle krajského soudu nebyly ani dále prokázány nepříznivý stav zvěře, rušení jakýchkoliv zájmů vlastníků pozemků, oborníka nebo uživatele honitby či rušení veřejného pořádku (absence přestupkových řízení) a nemohla tak být prokázána ani příčinná souvislost mezi turistickým využitím cesty v oboře a rušením chráněných zájmů ve smyslu zákona o myslivosti. 4. Rozsudek krajského soudu napadly stěžovatelky kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že užívání pozemků v oboře Jelenice vlastníky, resp. uživatelem honitby, musí probíhat takovým způsobem, který nevyloučí práva veřejnosti na přístup do krajiny, příp. obecné užívání lesů, což musí respektovat také orgán státní správy myslivosti při vydávání opatření obecné povahy podle § 9 odst. 3 zákona o myslivosti. Přestože tedy zákon o myslivosti v § 9 odst. 3 umožňuje orgánu státní správy myslivosti nařídit zákaz vstupu do honitby, z povahy věci musí jít o zákaz zasahující do jiných veřejných zájmů co nejmírnějším způsobem. II. Argumentace stěžovatelek 5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se závěrem správních soudů, že podklady pro vydání opatření obecné povahy neprokázaly, že značná turistika, cykloturistika a pohyb osob v oboře Jelenice škodí chovu zvěře. Stěžovatelky jsou naopak přesvědčeny, že provedené důkazy (včetně několikadenního místního šetření provedeného dotčeným orgánem státní správy) jasně prokazují, že neustálé návštěvy veřejnosti zvěři v oboře významně škodí. Stěžovatelky zdůrazňují, že spis neobsahoval jakýkoliv důkaz, který by svědčil o opaku, a použil-li krajský soud podklady, které podle něj dokazovaly opak (informace z webových stránek se týkaly fungování jiných obor), měl stěžovatelkám umožnit se k těmto podkladům vyjádřit při ústním jednání. Takový postup krajského soudu považují stěžovatelky za zásah do jejich práva na spravedlivý proces, a to tím spíše, že krajský soud poukázal na dvě obory v České republice z celkem 195, pouze 27 obor ale povoluje veřejnosti vstup, a to v omezeném režimu, zbývajících 168 obor nacházejících se na území České republiky je pro veřejnost uzavřeno. Stěžovatelky dále nesouhlasí se způsobem, jakým správní soudy interpretovaly § 9 odst. 3 zákona o myslivosti, podle kterého na žádost uživatele honitby může orgán státní správy myslivosti, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby nebo jejích částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností. Závěr Nejvyššího správního soudu, že není možné plošné uzavření honitby, stejně tak jako závěr, že vstup do honitby není možné zakázat na dobu neurčitou, je podle stěžovatelek v rozporu se zákonem, a soudem přijatý výklad představuje neproporcionální upřednostnění veřejného zájmu na volném průchodu krajinou vůči veřejnému zájmu myslivosti, a ve svém důsledku k zásahu do vlastnického práva stěžovatelek. Taktéž závěr Nejvyššího správního soudu, že uživatel honitby má povinnost nechovat určité druhy zvěře, aby nedošlo k popření práva na volný pohyb krajinou, představuje významný zásah do autonomie vůle stěžovatelek, které chovají a chrání určité druhy zvěře, jež vyžadují celoroční klid, a nelze toto rozhodnutí přebít tím, že veřejnost chce oboru používat k turistice. Existuje přitom alternativní způsob, jak veřejnosti zajistit volný průchod přírodním parkem Moravice, aniž by bylo neproporcionálně zatíženo životní prostředí (specificky zvěř) a vlastnické právo stěžovatelek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek po