III.ÚS 68/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 68/16 ze dne 10. 5. 2017 N 74/85 SbNU 309 K rozhodování o nákladech řízení v řízení o soudním prodeji zástavy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy - ze dne 10. května 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16 ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Babováka, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015-267, kterým byla stěžovateli uložena povinnost náhrady nákladů dovolacího řízení, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014-248, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o prodeji zástavy a náhradě nákladů zástavnímu věřiteli, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ing. Jána Mráze jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015-267 a výrokem I v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011-224, a výrokem II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014-248 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015-267 a výrok I v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011-224, a výrok II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015 č. j. 38 Co 102/2014-248 se zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich jednotlivých výroků, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti s odkazem na ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, resp. jejich jednotlivých napadených výroků. 3. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 12 EXE 18/2011. 4. Ústavní soud zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 12 EXE 18/2011-224 byl nařízen prodej zástavy, a to budovy č. p. X a pozemku p. č. st. Y v katastrálním území Hodonín, k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (zástavního věřitele) ve výši 1 800 000 Kč (výrok I). Výrokem II okresní soud rozhodl, že stěžovatel (dále též "zástavní dlužník") je povinen nahradit zástavnímu věřiteli náklady řízení ve výši 9 050 Kč. K nákladovému výroku okresní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že lhůtu pro úhradu nákladů řízení soud nestanovil, když úhrady nákladů se může zástavní věřitel domáhat v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ve vykonávacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009). Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. 5. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 3. 2015 č. j. 38 Co 102/2014-248 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen nahradit zástavnímu věřiteli náklady odvolacího řízení ve výši 6 731 Kč (výrok II). Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. 6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4521/2015-267 bylo podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") dovolání stěžovatele odmítnuto (výrok I). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč (výrok II). II. Argumentace stěžovatele 7. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí pro nákladovým výrokům napadených usnesení. Stěžovatel uvádí, že v rámci svého dovolání jednak brojil proti potvrzení výroku odvolacího soudu ohledně nařízeného prodeje zástavy a rovněž proti nákladovému výroku, kdy předně poukazoval na to, že jak okresní soud, tak i krajský soud danou problematiku řeší v rozporu s právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho rozhodnutích, a sice v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 28/14 (N 153/74 SbNU 309) či v nálezu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06 (N 70/45 SbNU 127). Dovolací soud však jeho mimořádný opravný prostředek odmítl. S ohledem na obsah rozhodnutí dovolacího soudu se proto stěžovatel domáhá ochrany svých práv u Ústavního soudu, a to právě ve vztahu k těm částem rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, které nezohlednily, že uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení podle výše uvedených nálezů Ústavního soudu dochází k porušení práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v řízení o soudním prodeji zástavy vyjma vyhovujícího nároku (správně: výroku) rovněž rozhodnou o nákladech tohoto řízení. III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka 8. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. 9. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. 10. Krajský soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 12. 4. 2017 odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Uvedl, že pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení a možnost jejich přiznání v rámci řízení o nařízení soudního prodeje zástavy dle § 200z a násl. o. s. ř., vycházel krajský soud, ač je seznámen s nálezy Ústavního soudu sp. zn. ÚS 114/06 a sp. zn. I. ÚS 28/14, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21Cdo 1520/2009, z jehož závěrů vyplývá, že v usnesení, jímž soud vyhoví žalobě zástavního věřitele a nařídí soudní prodej zástavy, rozhodne též v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti zástavního dlužníka k náhradě nákladů řízení; přizná-li zástavnímu věřiteli náhradu nákladů řízení, nestanoví zástavnímu dlužníkovi lhůtu k jejich zaplacení, přičemž přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může ve výkonu rozhodnutí nebo exekuci domáhat jen z výtěžku zpeněžené zástavy dosaženého jejím prodejem. Obdobně postupoval i krajský soud v napadeném usnesení, když ve výroku II o náhradě nákladů řízení nestanovil (stejně jako okresní soud) zástavnímu dlužníku lhůtu k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení přiznaných zástavnímu věřiteli. K porušení práv namítaných stěžovatelem tedy dle názoru krajského soudu v předmětné věci nedošlo. Krajský soud nenavrhl, jak má být o ústavní stížnosti rozhodnuto. 11. Vedlejší účastník se na výzvu Ústavního soudu, obsahující též poučení o povinném právním zastoupení v řízení před Ústavním soudem, k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani nepředložil plnou moc ke svému zastupování v tomto řízení. 12. Protože vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům řízení k replice. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 16. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů a namítá, že soudy při svém rozhodování o nákladech řízení v řízení o soudním prodeji zástavy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu. 17. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o