Ústavní soud III.ÚS 718/26

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti výše specifikovanému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dál jen "obvodní soud").

Jak patrno z dopisu obvodního soudu ze dne 16. 1. 2026 sp. zn. 32 St 45/2025, jenž byl přiložen k ústavní stížnosti, stěžovatel podáním došlým obvodnímu soudu dne 16. 12. 2025 poukázal na průtahy řízení vedeného pod sp. zn. 27 C 283/2023 s tím, že dosud nebyla vyřízena jeho žádost ze dne 9. 12. 2025 o zpřístupnění zvukových záznamů z jednání. Místopředsedkyně obvodního soudu uvedenou stížnost neshledala důvodnou. K tomu uvedla, že prodlení s vyřízením daného požadavku nepředstavuje procesní úkon, který by způsobil průtah v řízení. Zvukový záznam z jednání konaného dne 14. 10. 2025 byl poskytnut dne 11. 11. 2025 a z jednání konaného dne 11. 11. 2025 byl poskytnut dne 16. 1. 2026, ve věci samotné již bylo rozhodnuto dne 11. 11. 2025, a tak prodlení s poskytnutím záznamu nemělo vliv na délku řízení.

Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává z procesní opatrnosti, což odůvodňuje tím, že mu zvukové záznamy z jednání nebyly předloženy v rozumné lhůtě "k tíži úspěchu ve věci". Má za to, že těmito průtahy byl poškozen "v právu na řádné soudní řízení".

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 citovaného zákona nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud poskytoval ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).

Ústavní stížnost je tedy prostředkem ultima ratio, tj. takovým, který (až na výjimky) nastupuje po vyčerpání všech (efektivních) procesních prostředků určených k ochraně práv [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. V souladu se zásadou subsidiarity může ústavní stížnost zpravidla směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, ale je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.

Stěžovatel namítá průtahy řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 27 C 283/2023 s tím, že kvůli nim nebyl v tomto řízení úspěšný. Z uvedeného plyne, že se obvodní soud měl dopustit procesního pochybení, které spočívalo v nikoliv včasném předložení zvukových záznamů a které mělo mít vliv na výsledek řízení. V takovém případě je však třeba ústavní stížností napadnout rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé, a to po případném vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv. Z veřejně dostupné databáze InfoSoud přitom plyne, že v této věci bylo podáno odvolání a řízení je nyní vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 87/2026.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.