III.ÚS 720/23

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu, ve spojení s napadeným rozsudkem vrchního soudu, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, za což - a za sbíhající se přípravu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 k § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterou byl uznán vinným v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2017 - byl odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí a k trestu propadnutí několika věcí. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel - velmi zjednodušeně řečeno - namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů, jakož i nezákonnost některých důkazů, vytýká obecným soudům několik procesních pochybení a argumentuje stran nepřiměřené délky trestního řízení; uložený trest považuje za krutý a nelidský. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak odůvodňuje závažností vad, kterými tato rozhodnutí dle jeho názoru trpí.

Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že řádný výkon trestu uloženého pravomocným a vykonatelným rozsudkem je v právním státě velmi důležitým veřejným zájmem. Odráží se v něm mimo jiné rovnost všech před zákonem a důraz, který materiální právní stát klade na ochranu společnosti před trestnou činností, jež v konečném důsledku vždy (byť někdy více či méně zprostředkovaně) představuje porušení některého z právem chráněných zájmů jednotlivce. Mimořádná důležitost zájmu na řádném výkonu trestu obstojí v konfrontaci s ochranou ústavně zaručených základních práv a svobod odsouzeného jednotlivce zejména proto, že tento zájem nastupuje až poté, co odsuzující rozsudek nabyl právní moci a vykonatelnosti, tedy až poté, co proběhlo trestní řízení, které musí snést všechna kritéria spravedlivého procesu a práva na obhajobu jakožto jeho integrální součásti (viz usnesení ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 950/19, bod 11; dostupné pod https://nalus.usoud.cz).

Aplikace institutu odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak představuje naprosto mimořádný průlom do veřejného zájmu na řádném výkonu trestu, a lze k ní tak přistoupit jen ve zcela výjimečných případech. Stěžovatel však nepředkládá Ústavnímu soudu žádné konkrétní okolnosti, jež by tento mimořádný zásah odůvodňovaly.

Ústavní soud tak návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů nevyhověl, a proto jej podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario zamítl. Ústavní soud podotýká, že tím nijak nepředznamenává rozhodnutí o ústavní stížnosti samotné.