III.ÚS 730/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 730/10 ze dne 3. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, s kanceláří v Praze 6, Evropská 663/112, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 21 Cdo 3841/2008-61, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, č. j. 11 Cmo 318/2007-37, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 66 C 17/2007-11, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, č. j. 14 Co 45/2007-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 C 290/2006-73, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci. Z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 290/2006 a Městského soudu v Praze sp. zn. 66 C 17/2007 se podává následující. Rozsudkem pro uznání ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 C 290/2006-73, uložil Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovateli (v řízení žalovanému) povinnost zaplatit žalobci M. P. 2 421 263 Kč (výrok III) a na náhradě nákladů řízení dalších 96 570 Kč (výrok IV). Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2007, č. j. 14 Co 45/2007-143, odmítl jako opožděné; určující pro tento závěr bylo zjištění, že napadený rozsudek pro uznání byl stěžovateli doručen právem podle ustanovení § 48b o. s. ř., pročež je nevýznamné, že nebyl v kritické době v sídle svého exekutorského úřadu přítomen, resp. byl zastupován exekutorským kandidátem. Odvolací soud vycházel z názoru, že stěžovatel byl žalován jako soudní exekutor, při jehož exekuční činnosti došlo ke škodě, jeho odpovědnost za ni je založena ustanovením § 32 exekučního řádu, a "odpovědnostní vztah mezi účastníky řízení vznikl v době, kdy žalovaný exekuční činnost vykonával, tudíž od tohoto okamžiku se charakter právního vztahu nemůže změnit a řídí se příslušnými ustanoveními o odpovědnosti až do jeho zániku". Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost, v níž úsudku o opožděnosti odvolání oponuje tvrzením, že rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako předchozí písemnosti, rozhodné pro vydání rozsudku pro uznání, mu nebyly řádně doručeny. Podle jeho názoru nemělo být doručováno jako soudnímu exekutorovi, jelikož dané řízení nebylo exekučním, a naopak měl soud postupovat při doručování podle § 46 o. s. ř., jako fyzické osobě, a tím nikoliv do sídla exekutorského úřadu (kde se v rozhodné době prokazatelně nezdržoval), nýbrž do místa jeho bydliště. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2007, č. j. 66 C 17/2007-111, žalobu pro zmatečnost zamítl. V odůvodnění uvedl, že soudní exekutor vystupuje v tomto postavení nejen v řízení exekučním, ale i v řízení nalézacím, je-li předmětem řízení nárok na náhradu škody podle § 32 exekučního řádu, vzniklé v souvislosti s exekuční činností; spory o náhradu škody dle tohoto ustanovení s činností soudního exekutora souvisejí, a není tudíž důvodu, aby mu bylo doručováno jinak než postupem podle § 48b o. s. ř. S tímto závěrem, že stěžovateli bylo v původním (nalézacím) řízení správně doručováno ve smyslu § 48b o. s. ř., a že jím podané odvolání bylo právem posouzeno jako opožděné, se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 19. 3. 2008, č. j. 11 Cmo 318/2007-37, rozhodnutí městského soudu o žalobě pro zmatečnost potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání (jež shledal přípustným, jelikož jím byla otevřena otázka zásadního právního významu) Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 8. 12. 2009, č. j. 21 Cdo 3841/2008-61, zamítl. K právní otázce postupu soudu při doručování písemností soudnímu exekutorovi, žalovanému o náhradu škody podle ustanovení § 32 exekučního řádu, dovolací soud uvedl, že sice postup při doručování dle § 48 až 48c o. s. ř. lze uplatňovat jen tehdy, vystupuje-li advokát, notář, soudní exekutor nebo patentový zástupce v občanském soudním řízení z důvodu své profese, zatímco nemá-li předmět řízení souvislost s výkonem profese, doručuje se způsobem uvedeným v ustanovení § 46 o. s. ř., popřípadě v § 46a o. s. ř., i tomu, kdo je advokátem, notářem, soudním exekutorem nebo patentovým zástupcem, avšak tyto osoby "z důvodu své profese" vystupují "také v případech, které s uvedenými činnostmi bezprostředně souvisí nebo jsou jimi přímo vyvolány", a tak je tomu "zcela jistě", požadují-li úplatu za provedenou profesní činnost, jakož i tehdy, jestliže "odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou při výkonu své činnosti způsobily". Ve vztahu k soudním exekutorům z uvedeného dovolací soud dovodil, že "za výkon jejich profese je třeba považovat nejen jimi prováděnou exekuční činnost nebo jinou činnost uvedenou v exekučním řádu ...., ale také všechny další činnosti, které s exekuční činností nebo jinou činností uvedenou v exekučním řádu bezprostředně souvisejí nebo jsou jimi přímo vyvolány". Proto vystupuje-li soudní exekutor z důvodu takových činností před soudem, doručují se mu písemnosti způsobem předepsaným v ustanovení § 48b o. s. ř., přičemž právě "odpovědnost za škodu podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. ... nepochybně představuje stav, který bezprostředně souvisí s exekuční nebo jinou činností uvedenou v exekutorském řádu"; dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že "v řízení o náhradu této škody se písemnosti soudnímu exekutorovi jako účastníkovi řízení doručují způsobem předepsaným v ustanovení § 48b o. s. ř.". Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se s uplatněnými názory dovolacího soudu i soudů nižších ztotožnit nelze, neboť jejich "paušalistický a ryze formalistický" závěr "nerespektuje povahu původního soudního (škodního) sporu a zejména pak smysl a účel § 48b o. s. ř.". Namítá zejména, že v jeho věci šlo o soukromoprávní spor o náhradu škody, a to bez ohledu na to, že žalobce své tvrzení o protiprávním jednání opřel o údajně chybný výkon jím prováděné exekuční činnosti; není zde proto žádného důvodu, míní stěžovatel, aby na doručování v tomto řízení byla aplikována specifická procesní pravidla upravující doručování, jež mají zajistit jeho bezproblémový a efektivní průběh ve vztahu k osobám jako je advokát, notář, patentový zástupce nebo soudní exekutor. Smyslem úpravy doručování podle § 48b o. s. ř. je regulovat doručování v případě, kdy se písemnost doručuje "v rámci věci týkající se ryze formálně výkonu exekuční činnosti", resp. kdy je exekutorovi "doručováno pro výkon exekuční činnosti"; taková potřeba však nevyvstává v případě doručování ve sporu o náhradu škody, neboť "veřejný zájem" (na rychlém a efektivním výkonu exekuční činnosti jako výkonu státní moci) se zde neuplatní. Proto v dané věci o náhradu škody, nejednalo-li se o provádění exekučního řízení, bylo tudíž zásadní, aby adresát písemnosti (zde nejen rozsudku pro uznání, ale i jemu předcházejících písemností soudu) tuto sám převzal, resp. aby mu bylo doručováno postupem předvídaným v § 46 o. s. ř., jestliže účel § 48b o. s. ř. (zabránit zmaření účelu exekučního řízení) nemohl být v tomto případě jakkoliv sledován. Pakliže by měl být prosazen názor, že mělo být vskutku doručováno na adresu exekutorského úřadu, pak podle stěžovatele mělo být doručováno pouze do rukou samotného exekutora (tedy jako běžné fyzické osobě dle § 46 o. s. ř.), a nikoliv i jiným osobám podle § 48b o. s. ř. Zde opětovně připomíná, že v době doručování usnesení obvodního soudu (z 28. 8. 2006) měl z důvodu čerpání dovolené přerušen výkon exekuční činnosti a byl zastupován zástupcem podle § 16 exekučního řádu, a proto písemnost měla být zákonným způsobem uložena. Nedůvodně vytvořenou ditochomií pravidel pro doručování mezi účastníky sporu tak podle stěžovatele došlo i k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jakož i práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítá, že se obecné soudy (v řízení o žalobě pro zmatečnost) nijak nevypořádaly s námitkou, že doručenka prokazující doručení žaloby a výzvy k vyjádření k ní neměla všechny zákonem předvídané náležitosti [§ 50f odst. 2 písm. c) o. s. ř.], což zakládá další důvod nikoli řádného doručení; v důsledku toho napadená rozhodnutí nerespektují ani požadavek řádného odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. V důsledku nesprávného výkladu § 48b o. s. ř., uzavírá stěžovatel posléze,