III.ÚS 741/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 741/23 ze dne 25. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti doc. JUDr. Miroslava Němce, Ph.D., Dr. h. c., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 3523/2022-211, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 23 Co 117/2022-179 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. ledna 2022 č. j. 7 C 12/2021-132, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Policejní akademie ČR, sídlem Lhotecká 559/7, Praha 12 - Kamýk, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 věta první, čl. 2 odst. 3, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel (žalobce) se domáhal proti vedlejší účastnici řízení (žalované) určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 11. 1. 2021 danou stěžovateli vedlejší účastnicí řízení podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že nebyly naplněny podmínky dané výpovědi, neboť na možnost výpovědi nebyl upozorněn řádnou formou, tedy písemným upozorněním, porušení pracovních povinností se nedopustil a rovněž nebyla naplněna zákonná dikce v podobě soustavného méně závažného porušování předpisů vztahujících se k vykonávané práci. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 7 C 12/2021-132 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 29 487 Kč (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2022 č. j. 23 Co 117/2022-179 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II.). Městský soud ve shodě s obvodním soudem shledal, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli podle § 52 písm. g) zákoníku práce ze dne 11. 1. 2021 je platným právním jednáním, na jehož základě skončil pracovní poměr stěžovatele u vedlejší účastnice řízení. Městský soud dovodil, že stěžovatel v rozsudku blíže popsanými jednáními (nepodloženými, urážejícími a stěžovatelovým negativním vztahem k vedoucím zaměstnancům ovlivněnými hodnotícími úsudky; porušením povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele; nepravdivým užíváním podpisové doložky "vedoucí katedry"; porušením Etického kodexu zaměstnanců Policejní akademie ČR) porušil povinnosti stanovené v § 301 písm. a), d) zákoníku práce, které patří k základním povinnostem zaměstnanců. Městský soud uvedl, že zaměstnanec je povinen chovat se tak, aby zaměstnavateli nezpůsobil škodu, ať již majetkovou nebo morální. Tyto povinnosti musí zaměstnanec dodržovat nejen ve vztahu k zaměstnavateli, který je fyzickou osobou, ale i ve vztahu k zaměstnavateli, který je právnickou osobou. Této povinnosti však stěžovatel nedostál. Městský soud uzavřel, že zákonem stanovené předpoklady pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce byly v posuzované věci splněny, když bylo prokázáno, že se stěžovatel dopustil ve čtyřech případech méně závažného porušení pracovních povinností, přičemž mezi jednotlivými jednáními je přiměřená časová souvislost a stěžovatel byl v souvislosti s prvním a druhým jednáním upozorněn na možnost výpovědi. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 č. j. 21 Cdo 3523/2022-211 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozsudek městského soudu byl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná otázka [jaké jednání zaměstnance lze považovat za nepřípustnou (neoprávněnou) kritiku, zakládající porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu § 301 písm. d) zákoníku práce] byla posouzena jinak. S odkazem na tuto judikaturu uvedl, že má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní (tj. musí vycházet z pravdivých a podložených skutkových tvrzení) a současně musí být přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Z uvedeného je zřejmé, že předpokladem přípustné (oprávněné) kritiky je nejen její věcnost a konkrétnost, ale též její přiměřenost. V posuzované věci však šlo o kritiku nepřiměřenou, kdy z hrubého a urážlivého obsahu e-mailů, které stěžovatel rozeslal desítkám zaměstnanců vedlejší účastnice řízení, čišela neúcta stěžovatele k nadřízenému a bylo zřejmé znevažování osoby děkana Mgr. Lukáše Habicha, Ph. D. a jeho kroků ve funkci děkana. Nejvyšší soud zdůraznil, že povaha povinnosti zaměstnance uvedené v § 301 písm. d) zákoníku práce, představuje ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele. Jde o zcela legitimní požadavek na dodržení jisté (přiměřené) kvality vzájemného (pracovněprávního) vztahu. Obsah takové povinnosti proto nelze zúžit pouze na vlastní plnění pracovních úkolů, nýbrž touto povinností je uloženo zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem (třeba i mimo pracovní dobu) nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou či nemajetkovou (morální). Jednání stěžovatele bylo tak třeba posoudit nejen jako nesouladné (v rozporu) s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu § 301 písm. d) zákoníku práce, ale také jako porušující zásadu spolupráce s ostatními zaměstnanci ve smyslu § 301 písm. a) zák. práce. Nejvyšší soud konečně nepřitakal námitce stěžovatele, že ho soudy nedostatečně poučily ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když žaloba stěžovatele byla zamítnuta nikoli proto, že by neunesl důkazní břemeno, ale na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, pročež důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. nebyl dán. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Uvádí, že důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce, je porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, tedy jednání, kterého se stěžovatel dopustil v rámci plnění svých pracovních povinností. Stěžovatel se ovšem ve svých "soukromých" e-mailech vyjadřoval pouze k tomu, jaký má názor na děkana Mgr. Lukáše Habicha jako fyzickou osobu, nikterak neosočoval vedlejší účastnici řízení jako instituci. Poukazuje na apriori negativní vztah Mgr. Lukáše Habicha k jeho osobě, jakož i účelovost jednání zaměstnanců vedlejší účastnice řízení. Zdůrazňuje, že jeho jednání, pro které s ním byl vedlejší účastnicí řízení rozvázán pracovní poměr, nepoškodilo její dobrou pověst ani dobré jméno, ale mohlo se dotýkat toliko Mgr. Lukáše Habicha, jako fyzické osoby. Ochrana osobnostních práv nemůže být podle stěžovatele důvodem pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Pokud byla rozhodnutí soudů založena na právním závěru, že jednáním stěžovatele došlo k poškození dobrého jména vedlejší účastnice řízení, dovozuje stěžovatel, že byla založena na nesprávném právním posouzení. Dále namítá, že se soudy nevypořádaly s hodnocením míry a oprávněnosti stěžovatelem tvrzené kritiky a neposoudily správně kolizi dvou ústavně chráněných práv, a to práva na svobodu projevu garantovaného v čl. 17 Listiny a práva na zachování dobré pověsti podle čl. 10 Listiny. Nejvyšší soud pak nezohlednil nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy nebraly v potaz tvrzení stěžovatele, která se týkala obecných poměrů u vedlejší účastnice řízení, a pro nadbytečnost zamítly valnou většinu stěžovatelem předložených důkazů, které poukazovaly na nestandardní poměry ve vedení vedlejší účastnice řízení. Obecným soudům konečně vytýká, že neprovedly test proporcionality výroků tvrzených stěžovatelem s p