III.ÚS 761/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 761/19 ze dne 9. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. 5 Tdo 495/2018-62, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. prosince 2017 č. j. 6 To 259/2017-734 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. srpna 2017 č. j. 48 T 105/2016-670, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení ústavní zásady nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. 48 T 105/2016, byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to mu byl podle § 220 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora na dobu třiceti měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako likvidátor obchodní společnosti Zlínské tiskárny, a. s. - v likvidaci (dále jen "Zlínské tiskárny") uzavřel dne 21. 1. 2010 ve Zlíně za tuto obchodní společnost s obchodní společností C&I Management LLC dodatek č. 4 ke smlouvě o půjčce, na základě něhož nechal zaslat na účet obchodní společnosti C&I Management LLC dne 2. 7. 2010 částku ve výši 2 000 000 Kč a dne 15. 7. 2010 částku ve výši 1 000 000 Kč. Tento finanční obnos byl získán z prodeje nemovitosti v rámci likvidace obchodní společnosti Zlínské tiskárny. Okresní soud dospěl k závěru, že uzavřením smlouvy o půjčce a poskytnutím půjčky jednal stěžovatel nehospodárně a v rozporu s § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."). Podle okresního soudu stěžovatel věděl, že obchodní společnost C&I Management LLC nesplácela dluh, který měla vůči Zlínským tiskárnám, půjčka nevedla k zachování majetku společnosti či jeho využití a navíc stěžovatel půjčku po její splatnosti (k 31. 10. 2010) nevymáhal, čímž porušil svou povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, která pro něj jako likvidátora vyplývala z § 70 a § 194 odst. 5 obch. zák. Tím obchodní společnosti Zlínské tiskárny způsobil škodu ve výši 3 000 000 Kč. Podle okresního soudu tedy poskytnutí půjčky bylo zcela neúčelné (v rozporu s účelem likvidace), nehospodárné (půjčka nebyla vrácena v době splatnosti, nýbrž až po šesti letech), rizikové (bez řádného zajištění) a v rozporu s právním řádem (§ 72 obch. zák.). 3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 6 To 259/2017-734 zamítl s tím, že není důvodné. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. j. 5 Tdo 495/2018-62 odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Své tvrzení odůvodňuje především tím, že obecné soudy nevzaly v potaz funkci trestního práva jako prostředku ultima ratio. Stěžovatel tvrdí, že se nedopustil přečinu podle § 220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, protože naplnění znaků skutkové podstaty jednoznačně a bez důvodných pochybností nevyplývá ze skutkových zjištění soudů a tím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále staví do kontextu princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo když namítá, že existuje-li jakákoli rozumná pochybnost, nelze ji vyložit v neprospěch obviněného. Uvádí, že soudy nevzaly v úvahu, že výsledek jeho jednání nebyl pro Zlínské tiskárny nevýhodný, neboť půjčka byla splacena včetně příslušenství. Nakonec tvrdí, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odsouzením pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Tvrdí, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, protože zde absentuje vznik škody. Svůj názor vysvětluje tím, že se v rámci trestního řízení nepřihlásil žádný poškozený a půjčka byla splacena. Stěžovatel má za to, že otázka viny nebyla odpovězena jednoznačně, resp. že jeho vina nebyla prokázána jednoznačně a bez důvodných pochybností, a tím je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. 9. Ústavní soud úvodem připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pouze obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Posouzení, zda daný skutek vykazuje pojmové znaky trestného činu, není v pravomoci Ústavního soudu a Ústavní soud může do rozhodovací praxe obecných soudů zasáhnout až v případě, kdy použití podústavního práva těmito soudy má za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 10. Zásada in dubio pro reo přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Jeho obsahem je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li zde přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16 (N 52/84 SbNU 603)]. V nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy pochybily při hodnocení důkazů ani při právní kvalifikaci skutku, pro který byl stěžovatel trestně stíhán a následně odsouzen, a v souvislosti s tím tedy nemohlo dojít k zásahu do práva stěžovatele na ústavní úrovni. Okresní soud provedl dosti široké dokazování, a to prostřednictvím jak svědeckých výpovědí, tak i jiných např. listinných důkazních pr