III.ÚS 779/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 779/24 ze dne 2. 7. 2025 Nepředložení věci rozšířenému senátu jako porušení práva na zákonného soudce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti KONREO, v. o. s., sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenční správkyně obchodní společnosti FAU, s. r. o., sídlem Pekařská 1639/79a, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2024 č. j. 9 Afs 123/2023-35, vedené pod sp. zn. III. ÚS 779/24, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2024 č. j. 10 Afs 119/2023-40, vedené pod sp. zn. I. ÚS 877/24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2024 č. j. 9 Afs 123/2023-35 a ze dne 29. ledna 2024 č. j. 10 Afs 119/2023-40 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudky Nejvyššího správního soudu se proto ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 779/24, I. ÚS 877/24 rozhodl o spojení obou věcí stěžovatelky ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 779/24. 2. Jak vyplynulo z ústavních stížností a jejích příloh, Specializovaný finanční úřad (dále též "správce daně") vydal dne 23. 9. 2016 šest zajišťovacích příkazů na v té době dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíců května až října 2013 obchodní společnosti FAU, s. r. o. (dále jen "společnost FAU"). Odvolání podaná společností FAU proti těmto zajišťovacím příkazům Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") zamítlo rozhodnutím ze dne 20. 10. 2016 č. j. 46427/16/5100-41453-711400. Dne 23. 9. 2016 vydal správce daně za účelem vymožení povinnosti stanovené společnosti FAU zajišťovacími příkazy šest exekučních příkazů. Následně dne 14. 12. 2016 Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. KSOS 39 INS 23265/2016-A53 zjistil úpadek společnosti FAU a prohlásil konkurs na její majetek, přičemž stěžovatelka byla jmenována insolvenční správkyní společnosti FAU. 3. Správce daně posléze vydal dne 7. 2. 2017 šest dodatečných platebních výměrů na DPH za zdaňovací období měsíců května až října 2013. Neuznal společnosti FAU uplatněné odpočty daně z přijetí zdanitelných plnění podle daňových dokladů, jimiž jí dvě obchodní společnosti - VERAMI International Company, s. r. o., a LUIGI AK, s. r. o. - fakturovaly plnění z dodávek pohonných hmot (benzinu a motorové nafty). Správce daně konstatoval, že společnost FAU se, jako zkušený obchodník, přijetím plnění od těchto dodavatelů stala součástí podvodu na DPH, ačkoli ze všech objektivních okolností vyplývalo, že o podvodu na DPH věděla nebo přinejmenším vědět mohla. Stanovená DPH celkem ve výši 217 986 786 Kč odpovídá částce, k jejíž úhradě byla stěžovatelka vyzvána zajišťovacími příkazy. Splatnost doměřené daně byla ve výrocích dodatečných platebních výměrů stanovena k okamžiku jejich doručení daňovému subjektu. Dodatečné platební výměry byly doručeny dne 7. 2. 2017. 4. Dodatečné platební výměry byly předmětem řízení Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2289/24, který ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako neopodstatněnou. Splatnost dodatečných platebních výměrů nebyla v tomto řízení Ústavním soudem řešena, neboť stěžovatelka námitku neuplatnila včas před správními soudy a stěžovatelce se v řízení před správními soudy nepodařilo prokázat, že se podvodu na DPH neúčastnila. 5. V následných řízeních, ve kterých OFŘ využil zajišťovací instituty, a v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, se stala otázka splatnosti dodatečných platebních výměrů stěžejní. Stěžovatelka podala mj. žalobu na zákonnost rozhodnutí o zřízení zástavního práva na základě zajišťovacích příkazů (spor byl vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Afs 91/2023), žalobu proti převedení přeplatku spočívajícího ve finančních prostředcích exekučně vymožených na základě soudem zrušených zajišťovacích příkazů (spor byl vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 123/2023); žalobu proti rozhodnutí o úroku z neoprávněně vymáhaného plnění (spor byl vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Afs 119/2023). 6. Proti zajišťovacím příkazům (viz bod 2. usnesení) se stěžovatelka bránila správní žalobou. Na jejím základě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 č. j. 22 Af 9/2017-84 zrušil rozhodnutí OFŘ ze dne 20. 10. 2016, to znamená, že zrušil zajišťovací příkazy. 7. V řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 123/2023 stěžovatelka namítala nezákonné nevyplacení vratitelného přeplatku. Tvrdila, že správce daně nemohl ke dni 7. 2. 2017 převést finanční prostředky na úhradu doměřované daňové povinnosti na základě dodatečných platebních výměrů. Dodatečné platební výměry ke dni 7. 2. 2017 nebyly pravomocné a nemohly být exekučním titulem. Správce daně tedy až do 26. 9. 2017 vedl nezákonně exekuci na základě nezákonných zajišťovacích příkazů. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 31. 3. 2023 č. j. 29 Af 118/2018-62 zamítl. Krajský soud konstatoval, že skutečnost, že zajišťovací příkazy byly shledány nezákonnými, nebrání využití prostředků vymožených na jejich podkladě na úhradu daňových nedoplatků stěžovatelky. Stěžovatelka měla splatné daňové povinnosti na doměřené DPH, proto jí vratitelný přeplatek nevznikl. Následně podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 12. 1. 2024 zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu. 8. V řízení o úroku z neoprávněného vymáhání podle § 254 odst. 2 daňového řádu vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Afs 119/2023 stěžovatelka namítala, že ke dni 7. 2. 2017, kdy správce daně vydal dodatečné platební výměry, neměla vůči správci daně žádný splatný daňový nedoplatek, na který by mohl být převeden přeplatek. Dodatečné platební výměry dne 7. 2. 2017 správce daně jen vydal, přičemž k tomuto dni nebyly pravomocné a nemohly být exekučním titulem. Stěžovatelce tak náleží v souvislosti s nezákonným vymáháním na základě nezákonných zajišťovacích příkazů úrok z neoprávněného jednání správce daně od okamžiku exekvování finančních prostředků až do dne nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů, tj. do 26. 9. 2017. Krajský soud žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 31. 3. 2023 č. j. 29 Af 119/2018-64 zamítl. Následně podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 29. 1. 2024 zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka namítá, že čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu ve věci EUROBIT ze dne 9. 5. 2023 č. j. 4 Afs 42/2023-41 konstatoval, že správce daně není oprávněn určit splatnost dodatečných platebních výměrů odlišně od znění daňového řádu. Čtvrtý senát vyšel z premisy, že správce daně nemá pravomoc určit specificky splatnost dodatečných platebních výměrů, na což ve svých závěrech následně navázal i šestý senát Nejvyššího správního soudu ve věci AB CHEMITRANS ze dne 14. 3. 2018 č. j. 6 Afs 399/2017-26 a ve věci stěžovatelky sp. zn. 6 Afs 91/2023, přičemž v prvním z citovaných rozsudků spojil splatnost platebních výměrů s jejich právní mocí. Oproti tomu jiné dva senáty Nejvyššího správního soudu (konkrétně devátý a desátý), které vydaly napadená rozhodnutí, konstatovaly, že správce daně má zákonem založenou pravomoc závazně určit, že dodatečné platební výměry budou splatné okamžikem jejich doručení daňovému subjektu. Senáty Nejvyššího správního soudu tudíž rozhodovaly v jedné věci stěžovatelky rozdílně a porušily tak její legitimní očekávání, že senáty Nejvyššího správního senátu budou rozhodovat ve věci splatnosti daně totožně. 10. Stěžovatelka tvrdí, že otázka, zda zákon správci daně ukládá nebo neukládá, určitou pravomoc něco činit/konat, je nepochybně otázkou právní, a nikoliv otázkou skutkovou. Proto v případě rozdílného názoru měly devátý a desátý senát předložit posuzovanou věc k rozhodnutí