III.ÚS 785/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 785/19 ze dne 2. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2018 č. j. 5 Ads 351/2017-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu a v konečném důsledku i právo na ochranu zdraví. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel dne 21. 10. 2015 požádal Úřad práce České republiky, krajskou pobočku ve Hradci Králové, kontaktní pracoviště Nový Bydžov (dále jen "úřad práce") o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením (měl přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením "ZTP" od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015). Úřad práce rozhodnutím ze dne 15. 1. 2016 č. j. 24439/16/HK stěžovateli nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem "ZTP" ode dne 1. 10. 2015 odejmul a přiznal mu nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem "TP" ode dne 1. 10. 2015 do 31. 12. 2016. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že posudek Okresní správy sociálního zabezpečení Hradec Králové ze dne 16. 12. 2015 č. j. LPS/2015/5567-HK_CSSZ nevypovídá o jeho skutečném zdravotním stavu, a že nesouhlasí se závěrem, že je osobou se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti, nikoliv osobou s těžkým funkčním postižením pohyblivosti, kterou byl shledán posudkem předchozím. Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 3. 8. 2016 č. j. MPSV-2016/165472-918 rozhodnutí úřadu práce změnilo tak, že žádost o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením ze dne 21. 10. 2015 se zamítá, a dále že se ode dne 1. 10. 2015 přiznává nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem "TP" s trvalou platností. 3. Stěžovatel napadl rozhodnutí ministerstva žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 č. j. 43 Ad 12/2016-37 zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, byl mu rozhodnutím vedlejšího účastníka odňat průkaz osoby se zdravotním postižením kategorie "ZTP" a byl mu nově přiznán toliko stupeň nižší kategorie, tedy "TP". Tento rozpor správní soudy nijak nevysvětlily, pouze konstatovaly, že jim podle ustálené judikatury nepřísluší posuzovat věcnou správnost lékařských posudků, neboť k tomu nemají potřebné odborné znalosti. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že lékařský posudek splnil požadavky kladené na jeho přesvědčivost a úplnost, neboť při zhoršení zdravotního stavu posuzovaného nemůže být nikdy postižené osobě přiznán nižší stupeň ochrany vyjádřený příslušným stupněm průkazu, než který jí byl přiznán dosud. Jde tedy o zjevnou svévoli a bezpráví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 7. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. 8. Ústavní soud předesílá, že správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního (tzn. námitkového řízení) posuzuje ministerstvo, které pro případy, kdy je napadené rozhodnutí vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení, zřizuje za tímto účelem jako své orgány posudkové komise. Zákonem předepsaný důkaz - posudek posudkové komise ministerstva, jehož náležitosti upravuje s účinností od 1. 1. 2010 § 7 vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), pak hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v § 77 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, přičemž posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla ve věci důkazem stěžejním (nejsou-li tu žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna). 9. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým krajský soud důkaz znaleckým posudkem vyhodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. 10. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplynulo, že důvodem, pro který byl stěžovateli v předchozím období přiznán průkaz "ZTP", byl nedostatečně stabilizovaný zdravotní stav po operaci - implantaci náhrady pravého kyčelního kl