Ústavní soud III.ÚS 82/25

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 22. 8. 2024 č. j. 133 L 442/2024-13 rozhodl, že k převzetí vedlejší účastnice do Psychiatrické nemocnice Brno nedošlo ze zákonných důvodů a nařídil její propuštění. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 10. 2024 č. j. 38 Co 240/2024-33 usnesení městského soudu potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že poučení krajského soudu o nepřípustnosti dovolání je patrně nesprávné; dále uvádí, že postup krajského soudu týkající se posouzení přípustnosti odvolání ze strany zdravotnického zařízení je nekonzistentní; krajský soud porušil princip ústnosti a soudy ve věci provedly nedostatečné dokazování. Napadená rozhodnutí nejsou podle stěžovatelky ani dostatečně odůvodněna.

Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná na https://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.

Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že proti usnesení krajského soudu podala žalobu pro zmatečnost a připojila ji i k ústavní stížnosti. Dotazem u krajského soudu bylo zjištěno, že řízení o žalobě pro zmatečnost stále probíhá. Ústavní soud by věcným posouzením ústavní stížnosti nerespektoval její subsidiaritu k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva a nepřípustně by tak zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Z těchto důvodů je ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu nepřípustná.

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přiměřeně vztahuje i k napadenému usnesení městského soudu. V případě kasačního rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost by totiž řízení před krajským soudem dále pokračovalo a přezkum usnesení městského soudu by byl věcí soudu krajského. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů proto není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti ani v tomto případě namístě.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její nepřípustnost (předčasnost) stěžovatelku nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože nebude-li srozuměna s výsledkem řízení o žalobě pro zmatečnost, je oprávněna po skočení tohoto řízení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky tohoto řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních procesních předpokladů) může být věcně projednatelná Ústavním soudem.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.