III.ÚS 823/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 823/18 ze dne 24. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL. M., advokátkou, sídlem Stroupežnického 525/20, Praha 5 ? Smíchov, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827, a II. výroku rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. června 2017 č. j. 12 P 31/2013-733, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a L. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na pokojné užívání majetku dle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva zaručená v článku 27 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 12 P 31/2013-733 uložil stěžovateli s účinností od 1. 7. 2015 přispívat na výživu nezletilé K. částkou 5 500 Kč měsíčně, na výživu nezletilého V. částkou 4 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. částkou 3 500 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem (výrok I.) Návrh stěžovatele na snížení výživného za dobu od 1. 2. 2015 do 30. 6. 2015 okresní soud zamítl (výrok II.). Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stěžovateli uložil zaplatit státu náklady řízení ve výši 14 525 Kč (výrok IV.). Na základě rozsáhle provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že je na místě výživné pro nezletilé ode dne 1. 7. 2015 snížit na částku uvedenou ve výroku napadeného rozsudku, neboť měl za to, že výživné v této výši je stěžovatel schopen s ohledem na své majetkové a výdělkové poměry hradit. Soud vzal v úvahu jednak změnu poměrů u stěžovatele, pro kterou již není v jeho možnostech na výživu nezletilých přispívat původně vyměřeným výživným, jednak zvýšené potřeby nezletilých (nástup do 8. třídy základní školy, 1. ročníku víceletého gymnázia a docházka do mateřské školy). Snížení výživného ve výši navrhované stěžovatelem je dle okresního soudu v rozporu s možnými příjmy stěžovatele zjištěnými i z nabídky volných pracovních míst a neodpovídá jeho životní úrovni, na níž mají nezletilí právo se podílet. Návrh stěžovatele na snížení výživného v době od 1. 2. 2015 do 30. 6. 2015 okresní soud zamítl s odůvodněním, že stěžovatel do této doby hradil výživné určené soudním rozhodnutím v plné výši a spotřebované výživné se dle § 923 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") nevrací. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali včasné odvolání oba rodiče nezletilých, odvoláním nebyl napaden II. výrok rozsudku okresního soudu, který nabyl samostatně právní moci. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vzhledem k nastalým změnám poměrů u všech účastníků řízení je nutno s účinností od 1. 7. 2015 - tedy ode dne, kdy vedlejší účastnice nastoupila do zaměstnání a stala se schopnou podílet se na výživě nezletilých nejen osobní péčí, ale i finančně ? zohlednit změnu v počtu vyživovacích povinností stěžovatele a částečný pokles jeho výdělku, a výživné uložit stěžovateli v částkách stanovených rozsudkem okresního soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 11. 2012 č. j. 12 Nc 92/2012-143 byly všechny tři nezletilé děti svěřeny do péče vedlejší účastnice a stěžovateli byla uložena povinnost platit výživné ve výši 10 000 Kč na nezletilou K., ve výši 9 000 Kč na nezletilého V. a ve výši 7 000 Kč na nezletilou A., tj. celkem 26 000 Kč měsíčně. Stěžovatel se od začátku snažil výživné řádně hradit, přestože jeho příjem a nutné výdaje související s realizací styku a přesunem za dětmi ve vzdálenosti Stockholm - Praha znamenaly, že stěžovatel na výživné, dopravu a další výdaje s tím spojené vynakládal i více jak 90 % čistého příjmu. Stěžovatel se následně oženil, z manželství se narodily dvě děti. Stěžovateli se nedařilo pokrýt zvýšené náklady související s jeho dvěma domácnostmi a pěti vyživovacími povinnostmi, proto podal návrh na snížení výživného. Návrhu stěžovatele bylo vyhověno a výživné bylo napadenými rozsudky sníženo na celkovou částku 13 500 Kč, a to zpětně s účinností od 1. 7. 2015. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že zatímco okresní soud odůvodnil účinnost snížení výživného od 1. 7. 2015 tím, že do té doby stěžovatel hradil výživné v plné míře, a spotřebované výživné na nezletilé děti se ze zákona nevrací, krajský soud odůvodnil počátek změny úpravy výživy tím, že od této doby vedlejší účastnice nastoupila do zaměstnání. Současně krajský soud úpravu výživy odůvodnil nejen schopností vedlejší účastnice se podílet na výživě dětí, ale i poklesem příjmu stěžovatele a nárůstem počtu jeho vyživovacích povinností, kteréžto změny ale byly staršího data. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že argumenty soudu jak o nástupu vedlejší účastnice do zaměstnání (ke kterému došlo až na konci srpna), tak o její schopnosti podílet se na výživě dětí (shodný příjem v inkriminovaném období jako po nástupu do zaměstnání), jsou nesprávné, nepřiléhavé a rozporné s provedenými důkazy. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že výživné nebylo pro dobu od února 2015 do června 2015 sníženo, ačkoliv v tomto období byly stejné poměry jako od července 2015 (shodný průměrný příjem vedlejší účastnice, snížený příjem stěžovatele, další dvě vyživovací povinnosti). Stěžovateli tak vznikla škoda ve výši 62 500 Kč [(26 000 Kč - 13 500 Kč) x 5 měsíců]. Stěžovatel taktéž upozorňuje na běžné porušování práv dalších vyživovaných osob v opatrovnickém řízení, tedy dětí narozených v dalším manželství, jejichž výživné není upraveno vykonatelným rozhodnutím. Soudy dle stěžovatele obvykle uvádějí, že k dalším vyživovacím povinnostem bylo přihlédnuto, aniž by však jakkoli uváděly, jak se toto přihlédnutí promítá do finanční roviny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 6. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti I. výroku rozsudku krajského soudu ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827 je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 7. V části směřující proti II. výroku rozsudku okresního soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 12 P 31/2013-733 však ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých tvrzených práv. 8. V posuzované věci byl stěžovatel okresním soudem poučen, že je proti jeho rozsudku ze dne 29. 6. 2017 č. j. 12 P 31/2013-733 možné podat do 15 dnů od doručení rozsudku odvolání. Jak vyplývá z obsahu rozsudku krajského soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 27 Co 351/2017-827, stěžovatel této možnosti, jde-li o II. výrok rozsudku okresního soudu, nevyužil, a proto tento výrok, jehož zrušení se stěžovatel ústavní stížností domáhá, nabyl samostatně právní moci. 9. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 10. Dle § 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeh