III.ÚS 830/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 830/25 ze dne 12. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., právně zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2024 č. j. 37 Co 176/2024-314, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a P. H., a nezletilé N. H., v řízení před obecnými soudy zastoupené opatrovníkem městem K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky 1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 3. 2025 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2024 č. j. 0 Nc 660/2023-250, 8 P a Nc 155/2023, výroky I. a III., že nezletilá N. se na dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky. Výroky II. a IV. rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 6. 2024 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství částkou 6 000 Kč měsíčně splatnou k rukám matky nejpozději do každého 10. dne v měsíci předem. Výrokem V. byl zamítnut návrh otce na svěření nezletilé na dobu před a po rozvodu manželství do střídavé péče. Výrokem VI. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba rodiče. Otec svým odvoláním napadl rozsudek v celém rozsahu s tím, že nezletilá by měla být svěřena před i po rozvodu manželství rodičů do jejich střídavé péče. Současně také poukázal na svůj zdravotní stav, uvedl, že je odkázán pouze na nemocenské dávky, a proto navrhl stanovení výživného v nižších částkách, než učinil soud prvního stupně. Matka napadla rozsudek soudu prvního stupně v částech týkajících se výživného před a po rozvodu manželství a navrhla, aby výživné bylo stanoveno již od 1. 7. 2022, kdy došlo k faktickému rozchodu rodičů. Od tohoto data by měl být otci vyčíslen také dluh na výživném. Pokud jde o běžné výživné, domnívá se, že otec je schopen hradit výživné ve výši 9 000 Kč měsíčně. V průběhu odvolacího řízení, a to konkrétně u jednání soudu dne 5. 11. 2024, vzal otec svoje odvolání proti rozhodnutí o svěření nezletilé do výchovy matky výslovně zpět. S ohledem na tuto skutečnost postupoval odvolací soud podle § 207 odst. 2 o. s. ř. a odvolací řízení v této části zastavil. 3. Odvolací soud však změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výživném. V části výroku II. o výživném do 31. 12. 2023 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výživné je otec povinen platit od 1. 7. 2022, jinak jej potvrdil (výrok II.). Ve zbývající části výroku II. o výživném od 1. 1. 2024 a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že od 1. 1. 2024 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů je otec povinen přispívat na výživu nezletilé N. měsíčně částkou 3 000 Kč do 10. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé. Dlužné výživné za období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2024 v částce 20 000 Kč je otec povinen uhradit k rukám matky nezletilé do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). 4. Podrobnější rekapitulace napadeného rozhodnutí není v dané věci třeba, neboť jeho obsah, jakož i průběh řízení, jsou všem účastníkům známy. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud excesivně změnil výši výživného. Svévolně a zcela nepochopitelně, i ve zjevném rozporu s doporučujícími tabulkami, zvolil částku 3 000 Kč měsíčně, když vycházel z příjmu otce představující jen podporu v nezaměstnanosti ve výši 34 000 Kč měsíčně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nezohlednil skutečnost, že otec pobíral v Rakousku tzv. kindergeld na každou dceru ve výši 5 000 Kč měsíčně, a již soudem prvního stupně stanovené výživné ve výši 6 000 Kč je proto podle stěžovatelky šokující. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že otec dosahoval příjmů 66 000 Kč měsíčně. Jako adekvátní stanovil výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně, ačkoli podle doporučujících tabulek měsíčnímu příjmu ve výši 66 000 Kč odpovídá i v případě dvou vyživovacích povinností částka ve výši 10 560 Kč (výživné pro zletilou dceru by odpovídalo částce 11 880 Kč). Pokud otec tvrdil, že hradí údajně 4 000 Kč měsíčně starší dceři, která si přitom přivydělává a žije se svým přítelem, tak to není důvod pro to, aby soud nezletilé dceři na základě pouhého tvrzení otce stanovil výživné ve výši 3 000 Kč. 6. Otec v souzené věci pouze tvrdil, že jeho pracovní poměr byl ukončen na konci roku 2023 z důvodů na straně zaměstnavatele. Odvolací soud se s tímto tvrzením otce spokojil, aniž by zkoumal okolnosti ukončení pracovního poměru. Jak bylo v řízení prokázáno, otec následně pobíral podporu v nezaměstnanosti či dávky nemocenského pojištění ve výši až 34 000 Kč. Podle doporučujících tabulek výživného se pro takto vysoké příjmy doporučuje stanovit výživné ve výši 5 440 Kč. Otec v souzeném případě přitom ani neprokázal, že by nebyl schopen vykonávat jakoukoliv jinou práci či si nebyl schopen přivydělávat. Odvolací soud podle stěžovatelky vyšel z jediné zprávy předložené otcem o jeho nemoci. Vůbec nezjišťoval, zda je otec schopen pracovat či zda nepobírá dávky nemocenského pojištění či dokonce mu neplyne náhrada z pojištění soukromého pro případ pracovní neschopnosti či nemoci. 7. Stěžovatelka má dále za to, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně v obsazení senátu, aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu se tak stalo, a zda tedy byla změna důvodná a v souladu se zákonem. 8. V ústavní stížnosti uvedené invektivy, jež se týkají rozhodování Ústavního soudu i soudů obecných ve věcech výživného, nebude Ústavní soud dále rekapitulovat ani komentovat, neboť na jeho rozhodnutí nemají žádný vliv. II. Procesní podmínky řízení 9. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20, U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo pri