III.ÚS 831/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 831/21 ze dne 5. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PRETOL s. r. o., sídlem Radimova 2342/36, Praha 6, zastoupené advokátem JUDr. Janem Nemanským, sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. února 2021 č. j. 5 As 291/2019-50 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2019 č. j. 29 A 254/2018-136, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ve slově "přímo" za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Krajského ředitelství policie kraje Vysočina jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve slově "přímo". 2. Z ústavní stížnosti, obsahu soudního spisu vedeného Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 29 A 254/2018 a spisu vedeného Nejvyšším správním soudem sp. zn. 5 As 291/2019, které si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s., podanou u krajského soudu, domáhala určení nezákonnosti zásahu spočívajícího v tom, že vedlejší účastník na místě dopravní nehody nákladního vozidla, která se udála dne 29. 10. 2018 v 9:35 hod. na křížení komunikací II/602 a II/35 v katastru obce Řehořov, nejprve nerozhodl o odstranění nákladního vozidla jako překážky provozu na pozemních komunikacích, a následně rozhodl o odstranění této překážky provozu na pozemních komunikacích jinou osobou, než stěžovatelkou, která měla být v rozhodné době osobou zmocněnou k odstranění této překážky vlastníkem příslušné pozemní komunikace, jakož i pojišťovnou vlastníka havarovaného nákladního vozidla (I. bod petitu žaloby). Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby krajský soud zakázal vedlejšímu účastníkovi pokračovat v porušování jejích práv tím, že podle § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, bude rozhodovat o odstraňování překážek provozu na pozemních komunikacích ve vlastnictví Kraje Vysočina, postupem podle Memoranda o spolupráci ze dne 9. 9. 2009 (dále jen "Memorandum"), uzavřeného mezi Policejním prezidiem České republiky a Českou kanceláří pojistitelů (II. bod petitu žaloby). 3. Podstatou zásahové žaloby stěžovatelky bylo tvrzení, že v důsledku nesprávného postupu vedlejšího účastníka jí bylo znemožněno realizovat plnění podle "Dohody o spolupráci při odstraňování překážek a likvidaci pojistných událostí" (dále jen "Dohoda"), uzavřené dne 5. 9. 2013 mezi ní a Krajskou správou a údržbou silnic Vysočiny, příspěvkovou organizací (dále jen "KSÚSV"), v níž se stěžovatelka zavázala poskytovat činnosti spočívající v odstraňování překážek provozu na silnicích II. a III. tříd a účelových komunikacích ve vlastnictví Kraje Vysočina, které byly svěřeny do správy KSÚSV. Stěžovatelka shledává nesprávnost postupu vedlejšího účastníka v tom, že bylo jeho povinností (resp. povinností příslušníka zasahujícího na místě předmětné nehody) rozhodnout o odstranění nákladního vozidla z místa předmětné nehody, neboť šlo o překážku provozu na pozemní komunikaci podle § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu. 4. Krajský soud shledal ve vztahu k první části žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala určení nezákonnosti zásahu, podmínky řízení za splněné. Zásahová žaloba však podle něj byla nedůvodná, pročež ji zamítl. Upozornil především na to, že definice překážky provozu na pozemních komunikacích je značně obecnou. Na základě podaného výkladu této definice však přisvědčil stěžovatelce v tom, že vedlejší účastník "pochybil, pokud předmětná havarovaná vozidla neposoudil jako vozidla představující překážku provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť se dle krajského soudu o takovou překážku jednalo. Jak vyplývá ze skutkových zjištění ... předmětná havarovaná vozidla se sice fakticky nacházela mimo těleso pozemní komunikace, a to na samotné hranici její asfaltové části, byť odlomené kusy z havarovaných vozidel a část nákladu se nacházely i na samotném tělesu pozemní komunikace, nicméně, jak již bylo zdůrazněno výše, pro posouzení otázky, zda se jedná o vozidla představující překážku provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu je stěžejní ona schopnost ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích" (bod 31 odůvodnění). I přes toto pochybení vedlejšího účastníka (zasahujícího příslušníka Policie České republiky) však podle krajského soudu nedošlo k nezákonnému zásahu do právní sféry stěžovatelky. Ze zákona o silničním provozu totiž vyplývá, že "je to tedy zasahující policista, kdo rozhoduje o tom, která osoba překážku v podobě vozidla ve smyslu § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu odstraní. Povinnost policisty oslovit primárně osoby předvídané žalobcem, tj. vlastník havarovaného vozidla, resp. vlastník komunikace (KSÚSV), přitom z dikce § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu nevyplývá, pokud se tedy vozidlo představující překážku provozu na pozemních komunikacích nenachází na dálnici. Ostatně této skutečnosti si je vědom i žalobce, když v žalobě argumentuje, že by měla být tato povinnost dovozena i pro ostatní silnice, nikoliv jen pro dálnice. Byť se takový výklad jeví i krajskému soudu jako racionální, zákonodárce nicméně zvolil jiné řešení, přijaté na základě novelizace zákona o silničním provozu provedené zákonem č. 48/2016 Sb., a proto s ohledem na ústavní příkaz, obsažený v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR..." (bod 37 odůvodnění). K námitce stěžovatelky, že byl k odtahu zmocněn přímo vlastníkem havarovaného vozidla, resp. jeho pojišťovnou, krajský soud uvedl, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že v době, kdy byla stěžovatelka poprvé oslovena zasahujícím příslušníkem Policie ČR, souhlas k této činnosti neměla a dostala jej až na základě telefonického hovoru uskutečněného poté, co zasahující příslušník Policie ČR kontaktoval Nehodové centrum pojišťoven za účelem vyžádání odtahu havarovaného vozidla. 5. Návrh stěžovatelky, kterým se domáhala toho, aby krajský soud vedlejšímu účastníkovi zakázal pokračovat v porušování jejích práv tím, že podle § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu bude rozhodovat o odstraňování překážek provozu na pozemních komunikacích ve vlastnictví Kraje Vysočina, postupem podle Memoranda (II. bod petitu žaloby), však odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V samotném přijetí Memoranda nelze podle krajského soudu spatřovat zásah podle § 82 s. ř. s. Krajský soud zdůraznil, že po něm stěžovatelka požaduje, aby zakázal vedlejšímu účastníkovi "popsaný postup pro futuro, čímž logicky nelze mít za splněnou onu podmínku existence bezprostředního vztahu mezi napadeným zásahem a přímým zkrácením na právech žalobce". 6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek krajského soudu (I. výrok) a současně žalobu stěžovatelky odmítl podle § 110 odst. 2 s. ř. s. (II. výrok). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v posuzované věci vůbec nebyly splněny podmínky řízení, pročež měl krajský soud žalobu jako celek odmítnout. Uvedl, že podmínkou pro poskytnutí ochrany podle § 82 a násl. s. ř. s. je přímost zásahu proti žalobci, přičemž proti stěžovatelce bylo zasaženo toliko zprostředkovaně. Nejvyšší správní soud nezpochybnil, že má stěžovatelka zájem na výsledku řízení, avšak tento se "primárně nachází v režimu vzájemných soukromoprávních vztahů plynoucích ze smluvních ujednání". Zdůraznil, že stěžovatelka spatřuje zákonný zásah fakticky v tom, že jí v důsledku postupu vedlejšího účastníka nebylo umožněno provést odtah havarovaného vozidla a generovat zisk z toho plynoucí. Veřejné subjektivní právo na provedení odtah