III.ÚS 846/24 – Ústavní soud

III.ÚS 846/24 ze dne 14. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2024 č. j. 27 Cdo 2590/2023-780, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022 č. j. 15 Co 194/2021-724 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2021 č. j. 61 C 141/2016-672, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace 1) DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se sídlem Kapucínské náměstí 100/6, Brno a 2) Ing. Eduarda Kočvary a 3) Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal povolení obnovy řízení, v němž byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že druhý a třetí vedlejší účastník řízení (druhý a třetí žalovaný) nejsou vlastníky bytové jednotky v rozhodnutích blíže specifikované (dále jen "byt") a první vedlejší účastník řízení (první žalovaný) naopak je vlastníkem bytu (dále jen "původní řízení"). Důvodem pro zamítnutí žaloby v původním řízení byl nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení ve vztahu k druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení. Ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení stěžovatel na počátku řízení měl zájem na určení. Ten však ztratil v důsledku rozhodnutí vydaných v řízení vedeného u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, které se týkalo určení, zda je stěžovatel členem prvního vedlejšího účastníka řízení a nájemcem předmětného bytu (dále jen "řízení o určení členství v družstvu"). V tomto řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 8. 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104 návrh stěžovatele na určení, že je členem prvního vedlejšího účastníka řízení a nájemcem bytu, zamítl, přičemž jako předběžnou otázku řešil platnost dohod o převodu členských práv a povinností k bytu. Dospěl k závěru, že dohody o převodu členských práv k bytu uzavřené nejprve mezi stěžovatelem a Tomášem Březinou a následně mezi Tomášem Březinou a druhým a třetím vedlejším účastníkem řízení jsou platné. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 6. 2021 č. j. 61 C 141/2016-672 žalobu na povolení obnovy řízení zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). 4. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2022 č. j. 15 Co 194/2021-724 usnesení městského soudu v napadených výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II až IV). Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel uplatnil tři důvody obnovy řízení. Co se týče prvního důvodu obnovy řízení, který stěžovatel opíral o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020, krajský soud uvedl, že v tomto řízení se řešilo odškodnění stěžovatele za průtahy v jiném řízení a s původním řízením přímo nesouviselo. Jakkoliv sice mohly některé dílčí závěry v uvedeném rozsudku naznačovat, že druhý a třetí vedlejší účastník řízení nemohli získat členská práva a povinnosti k bytu (což mohlo být významné pro rozhodnutí ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012 o určení členství v družstvu), nemohlo to nic změnit na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnictví k bytu. Na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu nemohl nic změnit ani případný převod členských práv a povinností k bytu, který se měl uskutečnit podle dohody o převodu členských práv a povinností k bytu ze dne 22. 1. 2010 uzavřené mezi Tomášem Březinou a Davidem Špirkou (stěžovatelem uváděný třetí důvod obnovy řízení). Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel není členem prvního vedlejšího účastníka řízení a není nájemcem bytu (viz rozhodnutí vydaná v řízení u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012 o určení členství v družstvu, v němž byla vyřešena otázka, kterou měly posoudit soudy v původním řízení jako předběžnou), platí závěry krajského soudu učiněné v původním řízení (viz rozsudek ze dne 14. 5. 2019 č. j. 15 Co 45/2019-467), že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určovacích žalobách, které nemohou změnit ani skutečnosti (důkazy) uváděné v návrhu na obnovu řízení. Druhý důvod obnovy řízení opírající se o tvrzení, že stěžovatel převedl členská práva k bytu již v listopadu 2008 na svého otce, byl pak uplatněn po uplynutí jak subjektivní, tak objektivní lhůty [§ 233 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")] a navíc by šlo o důkaz (Oznámení o převodu členství), který stěžovatel mohl použít i v původním řízení. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 1. 2024 č. j. 27 Cdo 2590/2023-780 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelem předložená otázka, zda za důkaz umožňující obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., který účastník řízení bez své viny nemohl použít v původním řízení, a který může přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, lze považovat i listinu, o které sice stěžovatel věděl, že dříve existovala, ale kterou neměl v průběhu původního řízení k dispozici a neměl jistotu, zda stále existuje, byla krajským soudem vyřešena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. 27 Cdo 2872/2022 vydané v souvislosti se žalobou stěžovatele na obnovu řízení o určení členství v družstvu). K tomu Nejvyšší soud podotkl, že skutečnost, že stěžovatel nevěděl, zda listina ještě existuje, mu nebránila v tom, aby ji v původním řízení jako důkaz označil. Bez právního významu bylo, zda by provedení důkazu listinou mohlo přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci samé, jelikož stěžovatel listinu v původním řízení jako důkaz neoznačil, ačkoli o ní věděl. Ani druhá otázka, zda dohoda o převodu členských práv a povinností týkajících se družstevního bytu, která sice byla mezi účastníky tohoto právního úkonu podepsána, ale nebyla předložena k registraci bytovému družstvu, je ve vztahu k účastníkům této smlouvy a k třetím osobám účinná či nikoliv, nemohla založit přípustnost dovolání. Stěžovatel totiž dovozuje nové skutečnosti právě z této listiny, která ovšem nebyla důvodem pro povolení obnovy řízení. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku použitelnosti listiny (Oznámení o převodu členství), jako důkazu umožňujícího obnovu řízení. Vyslovuje přesvědčení, že listinný důkaz, který stěžovatel neměl k dispozici a o němž nevěděl, zda ještě existuje, nemohl bez své viny v řízení použít, a je proto důvodem pro obnovu řízení. Domnívá se, že podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být důvodem pro obnovu řízení takový důkaz, který účastník řízení nemohl bez své viny použít. Nejvyšší soud ovšem staví svůj závěr na nesprávné úvaze, že stěžovatel mohl takový důkaz, o němž nevěděl, zda ještě existuje, v původním řízení alespoň "označit". Dále nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho argumentací, že dohoda o převodu členských práv uzavřená stěžovatelem a Tomášem Březinou byla absolutně neplatná. Stěžovatel nemohl převést členská práva a povinnosti k bytu na Tomáše Březinu, neboť, jak vyplývá právě z listiny Oznámení o převodu členství, předtím (v listopadu 2008) je převedl na svého otce. Pro závěr, že se druhý a třetí vedlejší účastník řízení nemohli stát nabyvateli členských práv k bytu, svědčí i další nový důkaz - dohoda ze dne 22. 1. 2010 o převodu členských práv uzavřená mezi Tomášem Březinou a Davidem Špirkou. Nevzaly-li obecné soudy tento nově předložený důkaz v potaz, zasáhly tím do práv stěžovatele. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že rozhodoval formalisticky. Zdůrazňuje, že v dovolání uvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání a proč je rozhodnutí krajského soudu nesprávné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §