III.ÚS 861/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 861/17 ze dne 27. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. 4 Tdo 1397/2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2016 sp. zn. 5 To 13/2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 46 T 5/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a pěti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. Současně soud rozhodl podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o povinnosti stěžovatele k náhradě majetkové škody konkretizovaným poškozeným ve výších specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu další specifikované poškozené odkázal se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. 4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy se nevypořádaly řádně s obhajobou odvíjející se z tvrzení, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Dovozuje, že poškození si museli být vědomi značného rizika obchodů, které sjednávali. Zdůraznil, že u svých největších věřitelů přistoupil na zajištění jejich pohledávek, a to formou zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti NOVAKO JIHLAVA, s. r. o., blankosměnkou a notářským zápisem o uznání dluhu se svolením k vykonatelnosti. Uvedené způsoby zajištění, dovozuje dále stěžovatel, vylučují jeho úmysl nezaplatit přinejmenším u těchto závazků. 6. Jak stěžovatel dále uvádí, soudy zcela vytěsnily ze svých úvah právní význam užitých zajišťovacích institutů, proto nemohou závěry o jeho podvodném úmyslu obstát. Předmětné zajištění nelze hodnotit izolovaně, ale má i s dalšími důkazy význam pro posouzení subjektivní stránky ve vztahu k závazkům nezajištěným. Stěžovatel se vyslovuje, že soudy přehlížely míru odpovědnosti poškozených osob za své jednání v obchodním vztahu vzhledem k informacím, které měly k dispozici. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 7 Tdo 461/2007. 7. Podle stěžovatele důvod, proč nedošlo k uspokojení veškerých nároků věřitelů, představuje liknavý postup insolvenčního správce (nikoli nedostatečná hodnota majetku v době vyhlášení úpadku), kterému zpeněžení nemovitostí, při absenci objektivních překážek, trvalo bezmála čtyři roky, během nichž se jejich tržní cena snížila "na méně než polovinu". 8. Stěžovatel dovozuje, že učinil vše potřebné k tomu, aby při obvyklém chodu událostí zajistil řádnou úhradu všech závazků společnosti NOVAKO JIHLAVA, s. r. o., avšak provoz společnosti narušila krize ve stavebnictví a následně zmiňovaná nečinnost v insolvenčním řízení. Soudy zcela pominuly, že hospodářská situace jmenované společnosti k datu 31. 12. 2007 byla příznivá, což nepochybně mělo vliv na úvahu stěžovatele ohledně schopnosti společnosti dostát svým závazkům. 9. Coby další důkaz vyvracející jeho podvodný úmysl stěžovatel označuje jednání o vstupu zahraničního investora - společnosti Galhofer Vetrieb GmbH. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů, podle kterých přípravy na tento kapitálový vstup nedosáhly takového vývojového stupně, aby je bylo možno zohlednit v rámci posuzování jeho trestní odpovědnosti. Uvádí, že jím vlastněná společnost přistoupila ke změnám technologií a výrobních procesů, zaškolení zaměstnanců na tyto technologické změny a jejich jazykové vzdělávání apod. Další jednání s uvedenou společností však poznamenala krize ve stavebnictví a již koncem roku 2008 se ukázalo, že vstup zmiňované společnosti jakožto investora přestal být reálný. Stěžovatel směřoval k úpadku, proto v dubnu 2009 podal návrh na insolvenci. Domnívá se proto, že závazky vzniklé od 1. 1. 2009, kdy vstup tohoto investora pozbyl na reálnosti, mu sice lze přičítat k odpovědnosti, avšak nikoli z titulu podvodu, nýbrž nanejvýše podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku (trestný čin způsobení úpadku). 10. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší soud podal tendenčně restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, čímž svou rozhodovací činnost vyčlenil mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu. 11. Závěrem stěžovatel namítá, že kriminalizace jeho podnikatelské činnosti je zcela nepřípadná, protože totožným způsobem končí minimálně polovina všech neúspěšných podnikatelů, kteří by v logice verze obžaloby měli být postaveni před soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva. 14. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 16. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním ří