Ústavní soud III.ÚS 879/25

Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Podle nich napadená rozhodnutí porušují jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v řízení o zaplacení částky schválil Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím soudní smír mezi vedlejší účastnicí jako žalobkyní a stěžovateli jako žalovanými (výrok I). Okresní soud dále přiznal vedlejší účastnici ustanovenému zástupci náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování (výrok III) a uložil vedlejší účastnici (výrok IV) a stěžovatelům společně a nerozdílně (výrok V) povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu.

Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil výši přiznané náhrady ustanoveného zástupce (výrok I), a změnil výši uložené povinnosti k zaplacení náhrady nákladů státu jak vedlejší účastnici (výrok II), tak stěžovatelům (výrok III).

Podle stěžovatelů jsou výše uvedená rozhodnutí v napadených výrocích nesprávná. Smír byl uzavřen tak, že polovinu z požadované částky uhradí vedlejší účastnici pouze stěžovatel 1). Přestože byl uzavřen soudní smír a nikdo neměl ve věci převážný úspěch, soud uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici samostatně a stěžovatelům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení státu. Stát má přitom právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. Z toho je zřejmé, že na úhradu nákladů řízení nemá stát nárok vždy. Stěžovatelům tak neměla být uložena povinnost zaplatit náklady státu. Stěžovatel 2) se navíc k ničemu nezavázal a smír se ho týkal jen v tom směru, že není povinen vedlejší účastnici nic hradit.

Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, se zabýval naplněním procesních předpokladů.

Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025 sp. zn. 33 Cdo 1094/2025 v celém rozsahu (tedy včetně napadeného výroku) zrušeno a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Ústavní stížnost tak nesměřuje proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku a z toho důvodu není přípustná. Tímto rozhodnutím zároveň stěžovatelé nejsou zbaveni možnosti se domáhat ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé, pokud by podle nich nebyly tvrzené vady obecnými soudy v dalším průběhu napraveny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].