III.ÚS 895/24 – Ústavní soud

III.ÚS 895/24 ze dne 24. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného Mgr. Ivanou Vejsadovou, LL.M., advokátkou, sídlem Českomoravská 1181/23, Praha 9, proti usnesení Policie ČR Obvodního ředitelství policie Praha III ze dne 26. 9. 2023, č. j. KRPA-129550-13/TČ-2023-001391, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 19. 12. 2023, č. j. 2 ZN 1773/2023, a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 3 KZN 831/2024-11, za účasti Policie ČR Obvodního ředitelství policie Praha III, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel podal dne 12. 4. 2023 trestní oznámení pro možné spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, proti J. K., který měl stěžovatele uvést pod příslibem podnikatelské spolupráce v omyl. V záhlaví označeným usnesením Policie ČR Obvodní ředitelství policie Praha III (dále jen "policejní orgán") tuto trestní věc odložila, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu. Následnou stížnost stěžovatele zamítla jako nedůvodnou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a podnět k výkonu dohledu byl vyřízen vyrozuměním Městského státního zastupitelství v Praze jako nedůvodný. 2. Stěžovatel tato tři rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení napadá ústavní stížností a namítá, že policejní orgán vycházel pouze z obsahu insolvenčního spisu. Stěžovatel přitom tvrdí, že okolnosti předcházející insolvenčnímu řízení měly původ v trestné činnosti. Postup orgánů činných v trestním řízení stěžovatel označil za nesprávný, neboť ve věci nebyly učiněny žádné úkony (např. výslechy podezřelých osob) a policejní orgán se ani nesnažil zajistit nějaký důkaz. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále zásah do základních práv zakotvených v čl. 37 a čl. 38 Listiny, tzn. práva na projednání věci řádně, veřejně a bez průtahů a práva na právní pomoc. 3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 4. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní totiž prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je proto namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen ústavně nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. 5. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. 6. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nálezy ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3006/21, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16, ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 4065/14, a ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat totiž již z povahy věci nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Jak uvádí i stěžovatelé v ústavní stížnosti, na státu spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má být vyšetřování nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti. Stěžovatel se domnívá, že v nyní posuzované věci vyšetřování dostatečné a důkladné nebylo, jelikož se orgány činné v trestním řízení spokojily výhradně s obsahem insolvenčního spisu a neprováděly další dokazování. 7. Po prostudování závěrů policejního orgánu, obvodního a městského státního zastupitelství však dospěl Ústavní soud k názoru, že v tomto ohledu se orgány činné v trestním řízení nedopustily protiústavního excesu, když svoje závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. 8. Jak se totiž podává již z uvedeného, právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13). 9. Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15). 10. V nyní posuzované věci se přitom nejedná o trestný čin, zasahující svojí podstatou právě zmíněná základní práva, nýbrž o