III.ÚS 914/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 914/10 ze dne 13. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Miroslav "v likvidaci", se sídlem v Miroslavi, Nádražní 1207, IČ: 26304031, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem v Říčanech, Kamlerova 795, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 3. 2005 č. j. 4 C 491/2004-55, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2007 č. j. 17 Co 214/2005-97 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2010 č. j. 26 Cdo 1045/2008-123, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 23. 3. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací porušily jeho ústavně zaručené právo vyplývající z ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to tím, že tato jejich rozhodnutí "spočívají na nesprávném právním posouzení věci". Dále tvrdil, že dovolací soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 (pozn.: míněn zřejmě čl. 13) Úmluvy tím, že nenapravil rozhodnutí odvolacího soudu. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě M. Sc. na zaplacení 72 616 Kč s příslušenstvím, podané proti Zemědělskému obchodnímu družstvu Miroslav (jako prvnímu žalovanému) a stěžovateli (jako druhému žalovanému), rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku (výrok I), že se řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému zastavuje (výrok II), že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 610 Kč (výrok III) a že žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení ve výši 13 914,67 Kč (výrok IV). K odvolání stěžovatele (i žalobkyně) Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil a stěžovateli uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 16 989 Kč; kromě toho žalobkyni uložil uhradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 535,50 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, to však bylo v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítnuto s tím, že není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho právní předchůdce, (také) Zemědělské družstvo Miroslav, vypočetl žalobkyni celkový majetkový podíl z transformace družstva ve výši 88 016 Kč, dne 6. 11. 1992 valná hromada schválila transformační projekt, a že dne 30. 12. 1993 jmenovaný subjekt uzavřel s žalobkyní smlouvu o koupi majetkového podílu z transformace, na jejímž základě se zavázal odkoupit stěžovatelčin podíl a vypořádat ho formou splátek v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2003. Z této smlouvy uhradil pouze 15 400 Kč. Dne 11. 12. 2002 právní předchůdce stěžovatele zanikl a právní závazky vůči oprávněným osobám přešly na něj. Stěžovatel dále poukazuje na to, že soud nalézací i odvolací dospěly k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Odvolací soud měl sice konstatovat, že žalobkyně vnesla do zemědělského družstva zemědělskou půdu, má nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a může jí tedy být poskytnuta náhrada i podílem na jmění družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. K tomu měl pak uvést, že není nutná žádná dohoda občana a družstva o způsobu vypořádání; přitom však taková dohoda měla být uzavřena tím, že družstvo vyčíslilo žalobkyni určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu a dalšího podílu oprávněné osoby na majetku družstva ve smyslu § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. Tento závěr má být dle stěžovatele vadný. Povinností žalobkyně bylo prokázat vznik nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář, aby mohl být vypořádán majetkovým podílem. On, resp. jeho právní předchůdce, žádnou dohodu o poskytnutí takové náhrady neuzavřel. Upozorňuje dále, že k zařazení žalobkyně do transformace musela být splněna podmínka ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. již před transformací, nikoliv po jejím začátku. V průběhu dokazování nikdo neprokazoval, zda, kdy a jak žalobkyně uplatnila u družstva nárok na náhradu podle § 20 zákona o půdě a zda, kdy a jak došlo k uzavření dohody o náhradě podílem na jmění, resp. zda žalobkyni vůbec mohl vzniknout restituční nárok. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. 28 Cdo 2098/2002 s tím, že dle něj "okolnost odnětí (vnosu) živého a mrtvého inventáře musí žalobce prokázat". Stěžovatel dále v podstatě opakuje, že fyzická osoba se mohla a musela stát oprávněnou osobou přede dnem konání (první) transformační valné hromady k volbě transformační rady, přičemž lhůta pro přihlášení oprávněných osob činila 3 měsíce ode dne účinnosti transformačního zákona (a tato lhůta uplynula dnem 28. 4. 1992). Dle stěžovatele je ustanovení § 20 odst. 3 zákona o půdě "neaplikovatelné", protože stanovení podílu na jmění sice předjímá, avšak je neumožňuje realizovat, resp. lze je aplikovat až v průběhu transformace družstva, avšak aby v transformaci mohl být takové osobě poskytnut podíl na jmění družstva, musí se stát oprávněnou osobou z jiného důvodu než podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Logickou vadu v posledně citovaném ustanovení se dle stěžovatele pokusila překlenout judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu tak, že aby se osoba oprávněná podle § 20 odst. 3 zákona o půdě stala oprávněnou osobou podle ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., musí o tom existovat mezi ní a družstvem dohoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění. Tato judikatura však přehlíží zásadní obsahový rozdíl mezi podílem na majetku a podílem na jmění, zejména pak ale chybí nezbytný údaj o tom, že taková dohoda musí být uzavřena nejpozději ve výše zmíněné lhůtě, tj. do 28. 4. 1992, aby se fyzická osoba mohla stát osobou oprávněnou a nabýt všech práv oprávněné osoby a také aby mohla být řádně svolána první valná hromada. Žalobkyně v této lhůtě obligatorní písemnou přihlášku do transformace nepodala. Závěrem stěžovatel namítá, že se soud prvního stupně i soud odvolací nevypořádaly s jeho argumentací a jím předloženými důkazy, neopíraly se o spolehlivé důkazní prostředky, nerespektovaly publikované právní názory Ústavního soudu a nesprávně posoudily věc z hlediska hmotněprávního. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Úvodem nutno připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž se opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo s