III.ÚS 915/25 – Ústavní soud

III.ÚS 915/25 ze dne 24. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. prosince 2024 č. j. 70 Co 130/2024-2942, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého J. M., 2. nezletilého M. M. a 3. Z. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv podle čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. l, čl. 37 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 3 odst. l Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 2. 2024 č. j. 0 P 220/2022-2022 byl výrokem I zamítnut návrh otce na změnu péče a výživného 1. a 2. vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilí"), když se otec domáhal změny z výlučné péče 3. vedlejší účastnice (dále jen "matka") na střídavou péči s týdenním intervalem a při nestanovení výživného jemu ani matce. Podle výroku II neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání otce rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud shodně s okresním soudem má za to, že změna péče nezletilých z výlučné péče matky na střídavou péči obou rodičů při absenci jakékoliv kvalifikované změny na straně všech účastníků za dobu od vyhlášení předchozího rozsudku (rozsudek krajského soudu ze dne 2. 2. 2022) nepřichází v úvahu. Nejsou splněna zejména kritéria 3. a 4. stanovená nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), tedy schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby (s výjimkou materiálního zajištění synů) a přání nezletilých. K přání nezletilých krajský soud shledal, že oba nezletilí se svým "přáním" o střídavé péči v podstatě "obětují" pro matku, což nemůže být smyslem a účelem střídavé péče. To platí tím spíše, že šestnáctiletý J. sám na základě svých vlastních vjemů ze společných pobytů obou bratrů u otce vyjádřil svůj názor, že střídavá péče není vhodná pro mladšího M., protože M. u otce chodívá spát v pozdních nočních hodinách a rovněž vzhledem k potřebě dohlížet na jeho přípravu na vyučování, což otec adekvátně nerealizuje. Oba nezletilí při participačních pohovorech také sdělili, že motivem jejich přání být v rovnoměrné střídavé péči s týdenním intervalem je to, aby "mamka už měla klid od taťky". J. navíc i proto, aby mamce ulehčil finančně (otec jí neplatí pro syny žádné výživné) a M. navíc i proto, aby táta nebyl pořád sám. Krajský soud považuje za jednoznačné, že přání obou nezletilých o střídavé péči není výsledkem jejich rozumového uvážení, ale je významně limitované jejich emocionální snahou o to, aby vyhověli otci (usilujícímu o střídavou péči) a tím ochránili matku před jeho neustále pokračujícími ataky proti ní. Taková forma přání nezletilých ani při jejich věku 16 a 14 let nemůže být jediným a již vůbec ne klíčovým vodítkem při hledání jejich nejlepšího zájmu. Žádná změna od předchozího řízení na straně otce nenastala ani v jeho zcela neakceptovatelném přístupu k plnění vyživovací povinnosti k oběma nezletilým. Krajský soud má za to, že pokud výživou povinný rodič podle svého subjektivního přesvědčení neplní a ani nehodlá plnit svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem v souladu s právním řádem a podle pravomocného rozsudku, pak se stěží může relevantně dovolávat svých maximálních rodičovských práv. Krajský soud neshledává žádný relevantní důvod, pro který by otcem navrhovaná střídavá péče byla pro oba nezletilé vhodnějším výchovným modelem než dosavadní výlučná péče matky. Se změnou péče na střídavou u žádného z nezletilých nesouhlasil ani opatrovník, který v soudním řízení hájí jejich zájem. Krajský soud pak mimo jiné s ohledem na dobrovolná plnění ze strany otce oběma synům neshledal důvod pro jinou než stávající soudní úpravu výživného. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel zejména namítá, že byť krajský soud v napadeném rozsudku odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, tak mantinely danými právě nálezy Ústavního soudu se neřídil a neřídil se ani nejlepším zájmem dětí. Přestože krajský soud dvakrát zrušil jednání z důvodu respiračního onemocnění nezletilého M. a zdálo se, že hodlá zachovat participační práva nezletilých a hodlá jim umožnit vyjádřit se k celé věci, nepostupoval tak v případě nezletilého J., který již byl ve faktické péči stěžovatele a byť byla soudu sdělena skutečnost, že z omluvitelných a objektivních důvodů se nezletilý J. jednání účastnit nemůže, zcela nepochopitelně nařízené jednání nezrušil a toho dne proběhlo bez jeho účasti a došlo tak ze strany krajského soudu k zásadnímu zásahu do participačních práv nezletilého J. Stěžovatel je přesvědčen, že skutečnosti svědčící proti střídavé péči musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány. Pouhá tvrzení a domněnky krajského soudu o nevhodnosti střídavé péče v kontextu s přáním obou nezletilých dětí tak nemohou obstát. K otázce výživného stěžovatel namítá, že postoj krajského soudu k finančním prostředkům sloužícím jako běžné výživné a k finančním prostředkům poskytovaných stěžovatelem pro zajištění budoucího života nezletilých je nehospodárný a svědčí o tom, že krajský soud nemá ujasněno, jakým způsobem by mělo být s finančními prostředky druhého rodiče hospodařeno. Není možné přistoupit na faktický stav, kdy nezletilý J. je ve faktické péči otce a ten za to matce ještě poskytuje nadstandardní výživné. I z tohoto hlediska tak došlo napadeným rozsudkem k vybočení z mantinelů ústavnosti. Stejně tak je nutno napadnout způsob, jakým krajský soud hodnotí příjmovou stránku stěžovatele. Opakovaně krajský soud zaměňuje příjem právnické osoby za příjem osoby fyzické, tento postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Konečně pak stěžovatel namítá, že nevypořádání se s námitkou podjatosti rozhodující soudkyně okresního soudu ze strany krajského soudu je pak zásahem do stěžovatelova práva na soudní ochranu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 7. Nejprve k uplatněné námitce stěžovatele, že se krajský soud nezabýval námitkou podjatosti rozhodující soudkyně okresního soudu, je nutno uvést, že se krajský soud podle Ústavního soudu touto námitkou zabýval dostatečně a ústavně konformně ji vypořádal v bodě 9 napadeného ro