III.ÚS 929/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 929/23 ze dne 4. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha - Křeslice, sídlem Štychova 2/34, Praha 10 - Křeslice, zastoupené JUDr. Petrem Chárou, advokátem, sídlem U Zeměpisného ústavu 508/12, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023 č. j. 28 Cdo 3608/2022-824, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 3576/2020-673, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 30 Co 104/2022-784 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. září 2021 č. j. 7 C 213/2006-737, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a 1. JUDr. Miloše Červenky, 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov a 3. Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že kupní smlouva ohledně pozemku parc. č. X o výměře 198 632 m2 zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV X, pro k. ú. Křeslice, uzavřená dne 24. 7. 2003 mezi prvním vedlejším účastníkem jako kupujícím a právním předchůdcem druhé vedlejší účastnice Pozemkovým fondem České republiky (dále jen "pozemkový fond") jako prodávajícím, je neplatná, a aby druhé vedlejší účastnici soud uložil povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku vyzvat všechny zájemce o koupi tohoto pozemku, kteří splnili podmínky účasti v řízení o prodeji pozemku na základě zveřejnění nabídky pozemků určených k převodu podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb."), aby podle § 7 odst. 4 tohoto zákona do 30 dnů od učinění výzvy nabídli kupní cenu tohoto pozemku. Obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 30. 1. 2015 č. j. 7 C 213/2006-484 žalobě na určení vlastnického práva druhé vedlejší účastnice k pozemku vyhověl (I. výrok), stejně tak vyhověl žalobě na uložení povinnosti druhé vedlejší účastnici (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. - IV. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2015 č. j. 30 Co 285/2015-552 odmítl odvolání prvního vedlejšího účastníka proti II. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok), v I. výroku ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi i druhé vedlejší účastnici a ve II. výroku ve vztahu k druhé vedlejší účastnici rozsudek potvrdil (II. výrok), ve III., IV., V. a VI. výroku rozsudek částečně změnil a částečně potvrdil (III. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (V. a VI. výrok). Dovolací soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 3576/2020-673 řízení o dovolání druhé vedlejší účastnice proti I., II., IV. a VI. výroku rozsudku obvodního soudu zastavil (I. výrok), dovolání prvního vedlejšího účastníka proti I. výroku a dále proti části II. výroku rozsudku městského soudu, jíž ve vztahu k druhé vedlejší účastnici potvrdil ve II. výroku rozsudek obvodního soudu, odmítl (II. výrok) a rozsudek městského soudu ve II. až VI. výroku a rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (III. výrok). 3. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 7. 9. 2021 č. j. 7 C 213/2006-737 žalobu zamítl. Městský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2022 č. j. 30 Co 104/2022-784 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem městského soudu, že není dán naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení vlastnického práva druhé vedlejší účastnice k pozemku. Správně byla podle městského soudu zamítnuta také žaloba i v části uložení povinnosti druhé vedlejší účastnici učinit výzvu k nabídce kupní ceny podle § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., neboť podle judikatury dovolacího soudu platí, že nelze-li postup podle § 7 tohoto zákona opakovat, nelze druhé vedlejší účastnici, i kdyby byla vlastníkem předmětného pozemku, uložit povinnost vyzvat všechny zájemce o koupi pozemku podle § 7 tohoto zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání stěžovatelka i první vedlejší účastník. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 č. j. 28 Cdo 3608/2022-824 dovolání odmítl s odůvodněním, že se městský soud ve svém závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat jejími dovolacími námitkami s odůvodněním, že ve své rozhodovací praxi již formuloval právní závěr, podle něhož postup podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb. opakovat nelze. Podle závěrů Nejvyššího soudu byl proto v nyní posuzované věci proces prodeje završen uzavřením (byť neplatné) kupní smlouvy a stěžovatelka již nemůže být účastnicí tohoto procesu, což ve svém důsledku znamená, že u stěžovatelky není dána aktivní věcná legitimace pro řízení o určení vlastnického práva ke kupní smlouvou převedenému pozemku. Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že jí v dovolání předestřené otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a není důvodu k jejich přehodnocení. Podle stěžovatelky nelze považovat za rozhodovací praxi jedno osamocené rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 30 Cdo 789/2008), které nebylo publikováno ani ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo v odborné literatuře. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud v odůvodnění svého kasačního rozsudku vychází z chybně interpretované situace, když uvádí, že ,,postup ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb. vyústil dnem 24. 7. 2003 v uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu předmětného pozemku na žalovaného l)." Stěžovatelka má za to, že došly-li obecné soudy k závěru o neplatnosti kupní smlouvy, pak taková kupní smlouva vůbec nevznikla, a v důsledku toho chyběl legitimní titul pro převod pozemku na prvního vedlejšího účastníka. Tato skutečnost je zcela klíčová pro vyřešení celého sporu, neboť chybný předpoklad, že existoval platný nabývací titul, na jehož základě došlo k převodu vlastnického práva z druhé vedlejší účastnice na prvního vedlejšího účastníka, ve svém důsledku vedl k nesprávnému závěru, že proces prodeje byl dokončen, a proto jej nelze opakovat. Konstatováním, že proces prodeje může být završen nejenom platně uzavřenou kupní smlouvou, ale rovněž smlouvou, která z hlediska práva vůbec neexistuje, dovolací soud zcela zásadním způsobem zasáhl do legitimního očekávání stěžovatelky. Pochybení spatřuje stěžovatelka i v postupu městského soudu a okresního soudu, které vycházely z chybného právního závěru dovolacího soudu a přistoupily k interpretaci zákona č. 95/1999 Sb. zcela mechanicky v neprospěch stěžovatelky přes to, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu restitučních předpisů, při jejichž aplikaci má být podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k oprávněným osobám přistupováno co nejvstřícněji. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a