III.ÚS 946/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 946/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Intrum Czech, s. r. o., sídlem Prosecká 851/64, Praha 9 - Prosek, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2025 č. j. 74 Co 41/2025-366 ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2026 č. j. 74 Co 41/2025-371, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Petra Kovácse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na rovné zacházení, resp. princip rovnosti v právech podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i "právo na legitimní očekávání v rozhodování soudů". 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 13. 1. 2025 č. j. 13 C 208/2014-349 zastavil řízení o zaplacení částky 17 265,59 Kč s příslušenstvím (výrok I), podle § 146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nepřiznal žádnému z účastníků (tj. stěžovatelce jako žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému) právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a podle § 148 odst. 2 o. s. ř. uložil každému z nich nahradit České republice - okresnímu soudu náklady státu ve výši 12 140 Kč (výrok III). Okresní soud, jenž podle svých slov přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 a usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 29 ICdo 155/2017, odmítl aplikovat § 146 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že v řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, nelze náklady řízení přiznat. 3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil výrok II a III usnesení okresního soudu tak, že je stěžovatelka povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 22 313,65 Kč a České republice - okresnímu soudu náklady státu ve výši 24 280 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 424 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení, a je proto povinna podle § 146 odst. 2 o. s. ř. nahradit náklady řízení. K tomu uvedl, že nezjistil žádnou skutečnost, která by odůvodnila nepřiznání této náhrady vedlejšímu účastníkovi, a že nedošlo ani k tomu, že by stěžovatelka v průběhu insolvenčního řízení na pohledávku cokoliv zaplatila, naopak přihlášená pohledávka byla insolvenčním soudem pravomocně odmítnuta. II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka označuje napadené usnesení za tzv. překvapivé, neboť krajský soud změnil právní náhled na procesní zavinění, aniž by jí umožnil se k tomuto "diametrálně odlišnému hodnocení" vyjádřit. Okresní soud správně zvolil "nulovou variantu", která zohledňuje specifika insolvence, krajský soud její zavinění na zastavení řízení dovodil mechanicky, čistě s ohledem na zpětvzetí žaloby. Tento úkon však nebyl učiněn svévolně, ale pod tlakem objektivní změny právního stavu, tedy přeměny nároku v naturální obligaci; kdyby na žalobě trvala, musela by být meritorně zamítnuta, což by vedlo ke stejnému výsledku, jde-li o náhradu nákladů řízení. Podle ustálené judikatury (např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 22 Co 319/2015) je nepřípustné formalisticky trestat žalobce za zpětvzetí, byla-li žaloba podána důvodně a ke změně vymahatelnosti došlo v důsledku specifického insolvenčního mechanismu, který nemohl ovlivnit. 5. Dále namítá, že krajský soud pominul podstatu osvobození od placení pohledávek, tedy že náklady řízení jsou příslušenstvím pohledávky, a byl-li dlužník osvobozen od placení pohledávky, dopadá to i na náklady vynaložené na její uplatnění. Přiznání nákladů ve prospěch dlužníka k tíži věřitele v situaci, kdy dlužník dluh dobrovolně neuhradil, vytváří absurdní situaci, kdy věřitel nejenže nedostane své plnění, ale je i sankcionován za to, že se ho domáhal. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému rozhodnutí neměla k dispozici. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Ústavní soud předně nemohl pominout, že se stěžovatelka domáhá přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jímž (navíc) měla být zkrácena o částku nepřesahující hranici 50 000 Kč. Jde tedy o tzv. bagatelní věc [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. K otázce, za jakých podmínek nelze za zjevně neopodstatněnou považovat ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení v bagatelní částce, se již vyjádřilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ( 97/2025 Sb.), a to tak, že věc musí provázet takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí z hlediska ústavnosti dostatečně významnou, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele (viz bod 34). 9. Stěžovatelka neuvádí, že by napadenými rozhodnutími byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko). Opodstatněnost ústavní stížnosti by tak mohla být založena potřebou vyřešit nějakou významnou ústavněprávní otázku (tzv. kvalitativní hledisko). Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, jde však o problematiku v judikatuře Ústavního soudu vyřešenou. Nadto by nebylo ani možné této námitce přisvědčit. Ústavní soud připomíná, že okresní soud postupoval podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., vedlejší účastník jeho rozhodnutí napadl odvoláním s tím, že měl být aplikován § 146 odst. 2 o. s. ř., přičemž poukázal mj. na insolvenční řízení. Okresní soud toto odvolání zaslal k vyjádření, stěžovatelka této možnosti využila, načež krajský soud z důvodů uvedených vedlejším účastníkem napadené usnesení okresního soudu změnil. S ohledem na podané odvolání stěžovatelka věděla, že krajský soud bude řešit otázku procesního zavinění ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, a mohla se k tomu vyjádřit, což i učinila. Na svých procesních právech tak postupem krajského soudu zjevně nijak zkrácena nebyla. 10. Samotné procesní zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., na jehož posouzení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí, je otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, k níž se váže četná judikatura obecných soudů, a ani zde Ústavní soud neshledal, že by bylo nezbytné ji z důvodu ochrany ústavnosti korigovat. Krajský soud nadto svůj právní názor dostatečně zdůvodnil (a to i poukazem na průběh insolvenčního řízení, kde stěžovatelčina pohledávka byla popřena insolvenčním správcem jako pr