III.ÚS 952/24 – Ústavní soud

III.ÚS 952/24 ze dne 17. 7. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou, se sídlem Příčná 327/1, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 6 Tdo 814/2023-1419, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2023 č. j. 5 To 343/2022-1301 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. července 2022 č. j. 4 T 109/2019-1173, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, Pavla S. a Jitky S. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 39 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatelku vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Této trestné činnosti se dopouštěla na svých dětech, které jí po rozvodu manželství byly svěřeny do péče, a to po celou dobu více než deseti let, kdy je měla ve své péči. Své děti fyzicky i psychicky napadala na různých místech, zejména však v jejich společné domácnosti. Za to byla stěžovatelka odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let a šesti měsíců za současného uložení dohledu. Podle § 99 odst. 2 písm. a) a odst. 4 tr. zákoníku dále okresní soud stěžovatelce uložil ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. 3. Odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Okresní soud se podle krajského soudu vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a jeho rozsudek netrpí žádnými procesními vadami. Okresní soud provedl náležité dokazování, důkazy hodnotil řádně, jednotlivě i v jejich souhrnu a zvažoval okolnosti a důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatelky. Odvolací argumentace stěžovatelky byla podle krajského soudu jen opakováním obhajoby, se kterou se ovšem okresní soud náležitě vypořádal, a proto krajský soud na odůvodnění jeho rozhodnutí v prvé řadě odkázal. Dodal, že neobstojí námitka stěžovatelky, že proti jejím výchovným postupům se po celou dobu nevymezil orgán sociálněprávní ochrany dětí nebo lékař. K tomu uvedl, že k lékaři i při kontaktu s pracovníky orgánu sociálněprávní ochrany dětí stěžovatelka obě děti vždy doprovázela a ty se tak neměly možnost svěřit. Podle znalců stěžovatelka celoživotně trpí smíšenou poruchou osobnosti, je značně impulsivní, emočně nestabilní, agresivní. Krajský soud neměl pochybnosti o správnosti a úplnosti zpracovaných posudků a neshledal důvod nechat zpracovávat revizní znalecké posudky a takové důkazní návrhy ze strany stěžovatelky hodnotil jako nadbytečné. Trestná činnost stěžovatelky byla podle krajského soudu jednoznačně prokázána a okresní soud za ni uložil zcela přiměřený trest. S ohledem na osobu stěžovatelky okresní soud rovněž postupoval správně, pokud během zkušební doby nad stěžovatelkou vyslovil dohled. 4. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením částečně zrušil usnesení krajského soudu v rozsahu, v jakém bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky vůči výroku, jímž jí bylo okresním soudem uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Nejvyšší soud rovněž v rozsahu výroku, jímž bylo stěžovatelce uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě, zrušil rozsudek okresního soudu (výrok I usnesení Nejvyššího soudu). Výrokem II Nejvyšší soud okresnímu soudu uložil, aby danou věc v rozsahu, v němž došlo ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, znovu projednal a rozhodl (před tímto rozhodnutím Nejvyšší soud vydal ještě usnesení, kterým přerušil ve vztahu ke stěžovatelce výkon jí uloženého ochranného léčení ve formě ambulantní). Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů pochybily, pokud stěžovatelka byla omezena zároveň ochranným opatřením, byť v ambulantní formě. V řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by byl pobyt stěžovatelky na svobodě bez tohoto omezení pro společnost nebezpečný. Okresní soud ukládající ochranné opatření nebezpečnost stěžovatelky neposoudil dostatečně k okamžiku svého rozhodnutí a na tento nedostatek nereagoval ani krajský soud. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ve vztahu k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky uvedl, že je jednoznačně prokázáno, že se stěžovatelka jí za vinu kladené trestné činnosti na svých dětech dopouštěla. Soudy nižších stupňů se důkladně zabývaly obdobím, v rámci něhož se stěžovatelka měla uvedené trestné činnosti dopustit. V tomto kontextu Nejvyšší soud upřesnil, že stěžovatelka se trestné činnosti vůči dceři dopouštěla i tehdy, pokud jí vykázala z domu. Sice ji nemohla dále přímo fyzicky nebo psychicky ubližovat, avšak musela vědět, že vykázáním bezprizorní dcery porušuje povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka je průměrně inteligentní a je tedy schopna chápat trýznivé účinky. V otázce viny stěžovatelky a jí uloženého trestu Nejvyšší soud vyhodnotil dovolací argumentaci stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou, tento závěr však nepromítl do samostatného výroku svého rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebylo dostatečně časově vymezeno období, v němž se měla trýznivého zacházení vůči dětem dopustit; obecné soudy podle stěžovatelky navíc nevysvětlily, proč toto období vymezily již okamžikem, kdy jí děti byly svěřeny do výlučné péče. Nezabývaly se tím, jak děti ovlivnilo předchozí výchovné prostředí jejich otce, ani násilnickým chováním bývalého manžela stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na tom, že se žádné trestné činnosti vůči dětem nedopustila. Námitky k péči stěžovatelky neměl orgán sociálněprávní ochrany dětí ani lékaři dětí. Stěžovatelka se domnívá, že se nemohla uvedené trestné činnosti dopustit vůči dceři, která se z jejich rodinné domácnosti v prosinci roku 2014 odstěhovala. Napjatými vztahy mezi stěžovatelkou a její dcerou proto po tomto datu nemohl trpět ani syn stěžovatelky. Stěžovatelka měla a má zejména se svým synem nadstandardní vztah a jen díky uvedenému trestnímu řízení nemohla zabránit například tomu, aby byl přemístěn do diagnostického ústavu. Obecné soudy dále pochybily v tom, že v popisu skutku uvádějí adresu, na níž měla stěžovatelka s dětmi vést rodinnou domácnost, aniž by zohlednily, že na této adrese po celou soudy vymezenou dobu trýznivého jednání s dětmi nebydlela. 6. Stěžovatelka sama sebe vnímá jako oběť justičního omylu. Upozorňuje na negativní vztahy mezi ní a jejím bývalým manželem, na to, že ovlivňoval výpověď jejího syna a naznačuje údajné vazby svého bývalého manžela na jednu z vyšetřovatelek Policie České republiky. Rovněž v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení uvedenou věc posuzují již 6 let a nesouhlasí s tím, že okresní soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu v dané věci pro účely uložení ochranného léčení zvažuje vypracování revizních znaleckých posudků. To považuje za zbytečné a upozorňuje, že od obecnými soudy vymezené trestné činnosti se žádného dalšího deliktu nedopustila, a proto dále trvající řízení postrádá prvek individuální i generální prevence ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 [(N 67/36 SbNU 707); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelce není zřejmé, proč okresní soud nad její osobou vyslovil po dobu trvání zkušební doby dohled. V dané věci byly zdůrazňovány důkazy svědčící v neprospěch stěžovatelky na úkor důkazů v její prospěch. Tím obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Stěžovatelka se domnívá, že v její věci byla porušena zásada presumpce neviny, jelikož šetření týrání jejích dětí bylo započato až na základ