III.ÚS 953/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 953/23 ze dne 31. 10. 2023 N 155/120 SbNU 230 Absolutní neplatnost kupní smlouvy dle "starého" občanského zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Hany Pytelové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 22 Cdo 3083/2022-301, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2021 č. j. 16 Co 339/2020-250 a výrokům II a III rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. září 2020 č. j. 11 C 84/2017-207, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, takto: I. Výroky II a III rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. září 2020 č. j. 11 C 84/2017-207, částí výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2021 č. j. 16 Co 339/2020-250, kterou byly potvrzeny výroky II a III rozsudku Okresního soudu ve Vyškově, a výrokem II uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 22 Cdo 3083/2022-301 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se tato rozhodnutí v rozsahu, ve kterém podle výroku I tohoto nálezu porušují práva stěžovatelky, zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v rozsahu tam uvedeném s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně navrhla zrušit rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") pouze v rozsahu zamítavého výroku II, ale již z toho je podle obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že navrhuje zrušení i nákladového výroku III, neboť spolu s novým rozhodnutím o věci samé musí být nově rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení. 2. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 11 C 84/2017, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že okresní soud ve sporu stěžovatelky jako žalobkyně a města V. jako žalovaného rozsudkem ze dne 19. 9. 2019 č. j. 11 C 84/2017-161 určil, že stěžovatelka je vlastníkem celé části budovy, která je umístěna na pozemku parc. č. X1 o výměře 22 m2 v k. ú. a obci V., která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném Ing. Jaroslavem Jurůjem, jenž je součástí tohoto rozsudku, a bylo jí přiřazeno tímto geometrickým plánem označení parc. č. X2, kdy tato část budovy je zároveň součástí budovy č. p. X3, která je součástí pozemku parc. č. X4 v k. ú. a obci V. (výrok I). Návrh, aby určil, že stěžovatelka je vlastníkem části pozemku parc. č. X1 o výměře 22 m2 v k. ú. a obci V., která je vyznačena na geometrickém plánu č. 5421-63/2019 vyhotoveném Ing. Jaroslavem Jurůjem, a bylo jí přiřazeno tímto plánem označení parc. č. X2, zamítl (výrok II) s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 6. 2020 č. j. 16 Co 7/2020-192 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zavázal okresní soud k tomu, aby vysvětlil, v čem shledal naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení s tím, že teprve pokud je naléhavý právní zájem shledán, je možno se věcí dále zabývat. 3. Okresní soud pak výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku znovu určil, že stěžovatelka je vlastnicí celé části budovy tak, jak je popsána výše v bodu 2, a výrokem II znovu zamítl návrh stěžovatelky, aby soud určil, že stěžovatelka je vlastnicí části pozemku o výměře 22 m2 popsané výše v bodu 2. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Okresní soud poukázal na skutečnost, že v současné době nejsou budovy tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí, stavebně technicky odděleny, pomyslná hranice stále prochází částí pokoje, který obývá stěžovatelka, a tudíž soud po zjištění, že oddělení staveb tak, jak je navrhovala stěžovatelka, je možné, přikročil ohledně sporné části budovy k nápravě naprosto nevyhovujícího stavu bránícího řádnému výkonu vlastnického práva stěžovatelky, když setrvání v daném stavu měl do budoucna za nepřípustné a nevyhovující, neboť ani faktický ani právní stav nekorespondoval se zápisem v katastru nemovitostí. Jde-li o návrh stěžovatelky, aby soud určil, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku parc. č. X2, ten soud zamítl s odůvodněním, že v době převodu vlastnictví na město V. (v roce 2005) bylo možno v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), samostatně nabýt pozemek bez budovy. 4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka i město V. odvolání. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že město V. kupní smlouvu z roku 2005 uzavřelo s nevlastníkem, avšak v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Krajský soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou došlo ke změně jeho dosavadní ustálené rozhodovací praxe v této otázce, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. 5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro nabytí vlastnického práva městem V. od nevlastníka, neboť město V. nebylo v dobré víře. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky pominuly, že město V. jakožto okresní město je osoba, u níž je nutno předpokládat vyšší míru právního vědomí a obezřetnosti při nakládání s nemovitým majetkem, tím spíše, že podle § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), má obec povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Přesto si před podpisem kupní smlouvy město V. nezjistilo skutečný stav nemovitostí, v budově buď nebylo a skutečný technický stav budovy si nijak neověřilo, nebo o předmětných problémech vědělo. To, že budovy nejsou fakticky rozděleny, město V. při zachování běžné opatrnosti a zcela dostupným způsobem mohlo a muselo jednoduše na místě zjistit. O absenci dobré víry, resp. o tom, že nabylo nemovité věci bez úmyslu je užívat, svědčí i to, že město V. neřešilo přístup k nemovitosti, když věcné břemeno průchodu a průjezdu bylo omezeno účelem provozování autodílny. Závěrem stěžovatelka uvádí, že jí město V. účelově brání v rekolaudaci objektu s poukazem na přesah vlastnických práv k objektu, přičemž jakékoliv dohody podmiňuje souhlasem stěžovatelky s odprodejem jejích pozemků, na kterých má město V. zájem vybudovat místní komunikaci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána (s výjimkou dále uvedenou) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V rozsahu, ve kterém stěžovatelka napadá výrok I rozsudku krajského soudu v části potvrzující výrok I rozsudku okresního soudu, je stěžovatelka zjevně neoprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti, neboť v tomto rozsahu krajský soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky (potvrdil vyhovující výrok rozsudku okresního soudu). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu, okresnímu soudu a městu V. jako vedlejšímu účastníkovi řízení. 9. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že své rozhodnutí založil na závěru, že krajský soud posoudil otázku nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí na základě dobré víry v zápis do katastru v souladu s pravidly vymezenými v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Obsahem dovolání dále byly nepřípustné skutkové námitky, které nemohl dovolací soud posuzovat. Nejvyšší soud má za to, že stěžovate