III.ÚS 955/22

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2022, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že tímto rozhodnutím a postupem krajského soudu a Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, a to právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

Stěžovatel odůvodňuje svou ústavní stížnost tvrzením, že orgány činné v trestním řízení nesprávně vyložily právní úpravu o lhůtách v trestním řízení. Domnívá se, že pokud jeho vazba počala běžet dne 26. 1. 2021 od 6:07 hodin, skončila 26. 1. 2022, tj. téhož dne následujícího roku přesně v 6:07 hodin. Nesouhlasí přitom s vyjádřením krajského státního zastupitelství, s nímž se ztotožnil krajský soud, že lhůty pro trvání vazby podle § 72a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jsou lhůtami počítanými nikoliv podle hodin, ale podle měsíců a let ve smyslu § 60 odst. 2 téhož zákona. Je proto přesvědčen, že je ve vazbě držen nezákonně a současně protiústavně, neboť krajský soud rozhodl o prodloužení vazby přesto, že maximální lhůta trvání vazby v rámci přípravného řízení byla překročena cca o 6 hodin a 10 minut.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, ze dne 27. 1. 2021 č. j. NPC-899/TČ-2019-2200E5, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Současně bylo zahájeno trestní stíhání dalších čtyř obviněných.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 70 Nt 3515/2021 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Dne 26. 1. 2022 podal obhájce stěžovatele žádost o propuštění z vazby na svobodu z důvodu překročení zákonné délky trvání vazby. Dne 27. 1. 2022 vyrozumělo krajské státní zastupitelství obhájce stěžovatele o podání obžaloby ze dne 26. 1. 2022 s tím, že žádost o propuštění z vazby byla postoupena krajskému soudu.

Dne 8. 2. 2022 se u krajského soudu konalo vazební jednání, v rámci něhož bylo napadeným usnesením rozhodnuto podle § 71a) tr. řádu o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a podle § 72 odst. 3 téhož zákona o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) téhož zákona. Stejným rozhodnutím bylo rozhodnuto o ponechání ve vazbě dalších dvou obviněných. Napadené usnesení neobsahuje ve smyslu § 136 odst. 3 tr. řádu odůvodnění s tím, že se po jeho vyhlášení osoby oprávněné podat stížnost podle § 142 odst. 1 téhož zákona vzdaly svého práva a učinily tak i za osoby, které mají právo podat stížnost v jejich prospěch, a výslovně prohlásily, že netrvají na písemném odůvodnění.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje formální náležitosti a další podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve věci stěžovatele se primárně zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu přípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).

Pro posouzení (ne)přípustnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby a o jeho ponechání ve vazbě, aniž by proti němu vyčerpal řádný opravný prostředek - stížnost podle § 74 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by tento řádný opravný prostředek podal. Z napadeného usnesení naopak vyplývá, že se po jeho vyhlášení práva stížnosti vzdal, a to i za osoby, které mají ze zákona právo podat stížnost v jeho prospěch, přičemž současně výslovně prohlásil, že netrvá na písemném odůvodnění rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že za daného procesního stavu, kdy nebyla vyčerpána stížnost jako řádný procesní prostředek, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, není ústavní stížnost z důvodu její nepřípustnosti věcně projednatelná (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 1729/08, ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. IV. ÚS1439/13, ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 14/20).

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou. Naplnění podmínek § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona Ústavní soud neshledal; ostatně ani sám stěžovatel jejich existenci netvrdí.