III.ÚS 971/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 971/18 ze dne 11. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. C., zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. února 2017 č. j. 15 Nc 154/2014-1108, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. dubna 2017 č. j. 15 Nc 154/2014-1130, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 19. prosince 2017 č. j. 60 Co 162/2017-1223, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. ledna 2018 č. j. 60 Co 162/2017-1236, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a A. C. a M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11, 32 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 Nc 154/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 2. 2017 č. j. 15 Nc 154/2014-1108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. 15 Nc 154/2014-1130 stanovil stěžovateli výživné na zletilého syna (dále jen "vedlejší účastník") od 14. 10. 2011 ve výši 51 000 Kč, od 1. 9. 2012 ve výši 52 000 Kč, od 1. 9. 2013 ve výši 53 000 Kč, od 1. 9. 2014 ve výši 54 000 Kč a od 1. 9. 2016 ve výši 55 000 Kč měsíčně, a uložil stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužné výživné ve výši 2 100 968 Kč. Okresní soud konstatoval, že při stanovení výživného vycházel z neúplného zjištění příjmů stěžovatele, když stěžovatel se soudem nespolupracoval, jak mu zákon ukládá, neboť odmítl sdělit čísla účtů a názvy bank, u nichž má případně složenou finanční hotovost a při jednání uvedl, že nemá žádný příjem, aniž by konkretizoval, z čeho žije, nebo z čeho sanuje zachování své bývalé životní úrovně, a uvedl pouze, že na výživné si musel půjčit. Stěžovatel taktéž nevpustil znalce do nemovitostí, ohledně kterých měla být určena jejich cena. Okresní soud dospěl k závěru, že není podstatné, zda majetek stěžovatele dosahuje řádu desítek milionů či řádu sta milionů korun, soud se musel při stanovení výživného spokojit s tím, že byl prokázán nemovitý majetek stěžovatele ve výši 76 000 000 Kč, vlastnictví více jak deseti automobilů, amerických dolarů na účtu v Komerční bance ve výši 1 463 240 Kč, a částky 79 695 Kč u České spořitelny. Dále soud považoval za prokázané, že stěžovatel má vklad jako společník ve firmě G. ve výši 88% (firma má majetek ve výši kolem 66 000 000 Kč). Okresní soud konstatoval, že i když se nepodařilo zjistit veškeré příjmy stěžovatele, je nepochybně schopen platit stanovené výživné v nadstandardní výši. 3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 60 Co 162/2017-1223, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 60 Co 162/2017-1236 změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen platil na výživu vedlejšího účastníka počínaje dnem 14. 10. 2011 částku 70 000 Kč měsíčně, a uložil stěžovateli do šesti měsíců od právní moci rozsudku zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužné výživné ve výši 3 402 645 Kč. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením důkazů uskutečněným okresním soudem, a také s jeho závěrem, že příjmy stěžovatele vykazované pro účely placení daně z příjmu jsou v rozporu s jeho majetkovou úrovní. Krajský soud dovodil, že prokázaný majetek stěžovatele činí v součtu více než 100 000 000 Kč, včetně výjimečných až raritních typů automobilů, a nadstandardně až kuriózně zařízených nemovitostí náročných na správu. Je také zřejmé, že stěžovatel vlastní podíly v obchodních společnostech ve značné hodnotě, které jsou nepochybně zdrojem financí, z něhož stěžovatel pořídil svůj rozsáhlý majetek. Skutečnost, že některé obchodní společnosti jsou nečinné, vyhodnotil okresní soud dle krajského soudu správně tak, že nejsou bezcenné, zvláště když vlastní majetek v řádu desítek milionů Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že majetkové úrovni stěžovatele odpovídá příjem nejméně okolo 5 000 000 Kč ročně, a po zohlednění další vyživovací povinnosti stěžovatele, majetkové a příjmové úrovně vedlejší účastnice (dále jen "matka"), věku vedlejšího účastníka a zásady, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů, zvýšil okresním soudem stanovené výživné na částku 70 000 Kč měsíčně. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem okresního i krajského soudu, které dle jeho názoru nepřihlížely k jím předloženým důkazům a tvrzením, a provedené důkazy hodnotily toliko ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatel se domnívá, že mu bylo výživné vyměřeno ve zcela neopodstatněné výši, když prosperita společností, v nichž je navíc ve většině případů jen členem statutárního orgánu, je minulostí. Okresní soud nebral v úvahu stěžovatelem předložené důkazy ohledně ekonomické situace firem, v nichž má postavení statutárního zástupce, ani nepřihlédl k důkazu o tom, že stěžovatel nepobírá žádné dividendy. Stěžovatel má za to, že okresní soud směšuje roli stěžovatele jako vlastníka a jako statutárního orgánu, což vede ke zkreslení zjištěné hodnoty majetku stěžovatele a jeho životní úrovně, když k dokazování ohledně hodnoty majetku stěžovatele ve správné formě, tedy ve formě hodnoty obchodních podílů, nebylo nikdy přikročeno. Stěžovatel podotýká, že soud nemůže být odborníkem "na všechno", proto by měl v průběhu řízení v rámci dokazování respektovat odborná vyjádření předkládaná jako důkazy v rámci vyšetřovacího principu, a pokud tato vyjádření nepostačují k objasnění věci, měl by soud v rámci předvídatelnosti rozhodnutí strany poučit tak, aby další dokazování bylo vedeno k prokázání těchto dosud neprokázaných skutečností, zejména pak v případě, že tyto skutečnosti hrají zásadní roli pro vydané rozhodnutí. Okresní soud nezjišťoval, jaké jsou měsíční životní náklady stěžovatele, a pojem životní úroveň soud odvozuje toliko od hodnoty vlastněných nemovitostí, počtu automobilů, aniž rozlišuje kdo je vlastníkem movitých a nemovitých věcí. Stěžovatel dále tvrdí, že se okresní soud nezabýval jeho námitkou, že neúměrně vysoké výživné může být nevýchovné a demotivující pro vedlejšího účastníka ohledně jeho dalšího rozvoje, jak konstatoval nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastník studuje již třetí střední školu a jeho studijní výsledky vzbuzují pochybnost, zda vůbec získá středoškolské vzdělání, nemá žádných zájmů, nevěnuje se žádné vzdělávací činnosti ať již intelektuální nebo fyzické. Okresní soud dle stěžovatele přitom zcela ignoroval tvrzení stěžovatele, že opatřil vedlejšímu účastníkovi bydlení v rodinném domě, a neprovedl také navrhované důkazy ohledně nabytí majetku matkou. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastník a matka mají pouze snahu získat za jakoukoliv cenu další finanční prostředky, stěžovatel se však domnívá, že tyto prostředky nejsou ve skutečnosti potřebné pro výchovu vedlejšího účastníka, ale na sanaci neúspěšných podnikatelských aktivit matky. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s názorem krajského soudu, který neshledal důvody pro aplikaci shora citovaného nálezu s odůvodněním, že výchovné formování vedlejšího účastníka je již ukončeno. Stěžovatel má naopak za to, že respektování uvedeného nálezu je věcí obecnou a jeho působnost by neměla být ohraničena věkem dítěte, tedy ani jeho plnoletostí, ale celkově dobou, po kterou má být výživné poskytováno. Dle názoru stěžovatele je stále čas na to, aby vedlejší účastník pochopil, že prostředky k životu je nutno získávat zejména svou vlastní prací a odpovědným přístupem k životu, což je hlavním smyslem a poselstvím citovaného nálezu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva