III.ÚS 988/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 988/18 ze dne 19. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2017 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010, 29 NSČR 94/2014-B-94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010, 1 VSPH 2234/2013-B-57 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010-B-52, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M., sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, insolvenční správkyně dlužnice BYDLENÍ SMETANKA, a. s., sídlem U Pivovaru 3, Dobříš, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 12. 2011 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010-A-59 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice BYDLENÍ SMETANKA, a. s., sídlem U Pivovaru 3, Dobříš (dále jen "dlužnice"). Na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena vedlejší účastnice. Stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 220 371 322,69 Kč, která byla zajištěna majetkem dlužnice, konkrétně nemovitými věcmi sepsanými do majetkové podstaty pod položkami 1-20, 26-36 a 39. Předmět zajištění byl tvořen bytovými a nebytovými jednotkami a pozemky specifikovanými v napadených usneseních. V další fázi řízení krajský soud usnesením ze dne 6. 11. 2013 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010-B-52 vyslovil souhlas, aby vedlejší účastnice vydala výtěžek zpeněžení uvedených nemovitých věcí ve výši 42 932 731,73 Kč stěžovatelce. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že nemovité věci, které byly předmětem zajištění, byly prodány za cenu 46 000 000 Kč, přičemž náklady na zpeněžení činily 1 292 678 Kč, náklady spojené s jejich správou 1 135 497,59 Kč a odměna vedlejší účastnice 1 033 762,89 Kč. Odůvodnění rovněž obsahuje podrobný výpočet celkové výše nákladů spojených se správou nemovitých věcí. 3. Stěžovatelka podala proti usnesení krajského soudu odvolání. V něm uvedla, že od výtěžku zpeněžení byly nesprávně odečteny položky, které nelze považovat za náklady spojené se správou předmětu zajištění. Nesouhlasila zejména s odečtením poplatků spojených s nájemným za rok 2011 ve výši 34 323,32 Kč, poplatků spojených s nájemným za rok 2012 ve výši 815 142,58 Kč a pohledávky třetí osoby, která v insolvenčním řízení nemovité věci koupila, ve výši 207 128 Kč. K poplatkům spojeným s nájemným stěžovatelka uvedla, že nesouvisí s vlastnictvím nemovitých věcí, ale pouze s jejich užíváním a běžným provozem, a k pohledávce nového vlastníka dodala, že jde rovněž o přefakturované poplatky spojené s nájmem. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 1. 2014 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010, 1 VSPH 2234/2013-B-57 bylo usnesení krajského soudu potvrzeno. Vrchní soud v odůvodnění odkázal na § 230 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), a dále ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména na usnesení ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 197/2033 a usnesení ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. 29 Odo 2177/2008. Z citované právní úpravy i odkazované judikatury má podle vrchního soudu vyplývat, že správou se rozumí činnost směřující k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, příp. aby došlo k jejímu rozmnožení, lze-li to rozumně předpokládat. V této souvislosti odkázal i na svá dřívější rozhodnutí. Ke konkrétním nákladům v nyní posuzované věci vrchní soud uvedl, že předmětné nemovité věci nebyly nikomu pronajaty, a proto je třeba náklady na provoz považovat za náklady spojené se správou. Šlo-li o pohledávku nového vlastníka nemovitých věcí, nebylo by podle vrchního soudu spravedlivé od něj žádat, aby tyto náklady nesl. 4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jímž žádala vyřešení otázek, co jsou náklady spojené se správou předmětu zajištění podle § 298 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona, jaké náklady spojené se správou předmětu zajištění mohou být odečteny z výtěžku zpeněžení, jaký je obsah pojmu správa předmětu zajištění, zda lze považovat nárok na úhradu záloh do fondu oprav společenství vlastníků jednotek za pohledávku za majetkovou podstatou, aniž by bylo doloženo konkrétní použití prostředků, zda lze mezi náklady spojené se správou zahrnout spotřebované energie a služby související s chodem a provozem bytového komplexu a zda by zajištěný věřitel nebo majetková podstata nesli náklady spojené s provozem celého objektu, kdyby předmět zajištění byl pronajat. Stěžovatelka v dovolání dále odkazovala na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k definici a obsahu pojmu náklady spojené se správou předmětu zajištění. Namítala, že některé náklady jí byly přičteny bez zákonného důvodu, resp. že u některých nákladů je zřejmé, že nesouvisí se správou. K samotné podstatě správy předmětu zajištění uvedla, že jím je uchování hodnoty a zamezení podstatnému znehodnocení, přičemž však náklady na dosažení tohoto cíle musí být vynaloženy hospodárně. Vrchnímu soudu konečně vytkla nedostatečné zdůvodnění závěru, že náklady spojené s nájemným jsou součástí nákladů na správu předmětu zajištění. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010, 29 NSČR 94/2014-B-94 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že pro rozhodnutí v nyní posuzované věci je významné, zda v případech, kdy jednotku nikdo neužívá, má vlastník jednotky povinnost hradit příslušné náklady. V tomto bodě souhlasil se závěry vrchního soudu, podle něhož odečítané náklady spočívají výlučně v platbách za provoz celého objektu. Není-li zde nikdo, kdo by jako oprávněný uživatel jednotky mohl a měl se podílet na tomto nákladu, je platba odpovídající části nákladů vynaložených na úhradu energie spotřebované ve společných částech, úklidu společných prostor, provozu a údržby domu, úhradu tepla, údržbu výtahu, provozu recepce a kamerového systému, provozu společné televizní antény, správních poplatků, pojištění domu, zahradních prací, vodného a odvozu odpadu nákladem spojeným se správou jednotky jako předmětu zajištění. Jde-li o další argumentaci stěžovatelky, odmítl ji Nejvyšší soud s odkazem na obecnou lidskou zkušenost, že v hodnotě zpeněžované jednotky se obvykle promítá i komfort, který uživateli přináší osvětlené a vytápěné společné prostory, provozuschopné výtahy, jakož i pocit bezpečí plynoucí z provozu recepce. K dalším nákladům (svoz odpadu, příspěvek do fondu oprav) Nejvyšší soud uvedl, že v domě byli uživatelé jiných jednotek, proto bylo povinností vlastníka podílet se na jejich úhradě, i když jeho jednotky užívány nebyly. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal rovněž na základní povinnosti vlastníka jednotky podle § 15 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti popisuje předmět zajištění a zabývá se náklady spojenými s jeho správou. Domnívá se, že některé položky, které obecné soudy vzaly při rozhodování v úvahu, nejsou náklady souvisejícími se správou domu, které by byly nezbytné pro užívání bytových jednotek. Stejně jako v odvolání a dovolání se věnuje samotné podstatě správy předmětu zajištění, kdy zejména opakuje závěr, že náklady na tuto správu by měly být vynaloženy hospodárně a neměly by převyšovat to, o co by se případně snížila hodnota předmětu zajištění. Vyjadřuje přesvědčení, že náklady spojené s osvětlením, vytápěním apod. tomuto požadavku nevyhovují a neměly být odečteny od výtěžku zpeněžení. Stěžovatelka uvádí, že pro posouzení, zda jde o náklady související se správou předmětu zajištění, které má nést zajištěný věřitel jeji