III.ÚS 996/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 996/17 ze dne 28. 8. 2019 N 150/95 SbNU 306 K povinnosti věřitele tvrdit, kdy byly finanční prostředky připsány na účet dlužníka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Green credit, s. r. o., sídlem Palackého třída 200/77, Brno, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2017 č. j. 250 C 46/2015-44, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a Kateřiny Klimešové jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2017 č. j. 250 C 46/2015-44 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky. II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2017 č. j. 250 C 46/2015-44 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy. 2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 7 670,39 Kč s příslušenstvím, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Dlužná částka vyplývá z úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dne 16. 10. 2012, jejímž předmětem byl úvěr ve výši 30 000 Kč; jelikož se vedlejší účastnice dostala do prodlení se splácením úvěru, stěžovatelka smlouvu o úvěru vypověděla a na vedlejší účastnici podala žalobu (resp. návrh na vydání platebního rozkazu). Dne 10. 7. 2015 vydal městský soud platební rozkaz č. j. 250 C 46/2015-13, kterým vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7 670,39 Kč s příslušenstvím, platební rozkaz však byl usnesením ze dne 11. 8. 2015 č. j. 250 C 46/2015-18 zrušen podle § 173 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť nebyl vedlejší účastnici doručen. 4. Ústavní stížností napadený rozsudek odůvodnil městský soud tím, že stěžovatelka ani přes výzvu nedoplnila skutková tvrzení tak, aby bylo zřejmé, kdy byly finanční prostředky poskytnuté na základě předmětné úvěrové smlouvy připsány na bankovní účet vedlejší účastnice. Podle městského soudu tak stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, a soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka vedlejší účastnici finanční prostředky z úvěru neposkytla. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníka řízení 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že městský soud neposkytl ochranu jejím právům a nejednal nestranně. 6. Podle názoru stěžovatelky je totiž požadavek městského soudu, aby právě stěžovatelka prokázala připsání finančních prostředků na bankovní účet vedlejší účastnice zcela nesplnitelný, a proto jeho nesplnění nemělo mít za následek zamítnutí žaloby. Stěžovatelka soudu předložila transakční historii, ze které je zřejmé, že v souladu s předmětnou smlouvou a podle požadavku vedlejší účastnice byly peněžní prostředky zaslány na dva bankovní účty. Předložený výpis z účtu zcela nesporně dokládá, že částka ve výši 30 000 Kč byla odeslána z jejího bankovního účtu ve dvou částech na dva bankovní účty označené vedlejší účastnicí ve smlouvě. Peněžní prostředky přitom nebyly stěžovatelce nikdy bankou vráceny jako nedoručené; o poskytnutí úvěru svědčí podle stěžovatelky i to, že vedlejší účastnice hradila v následujících měsících po podpisu smlouvy splátky, o které jí byla poskytnutá částka úvěru snížena až na žalovanou částku. Stěžovatelka se proto domnívá, že nebylo v jejích možnostech předložit soudu výpisy z bankovních účtů vedlejší účastnice, neboť takovéto informace a podklady může mít v držení pouze vedlejší účastnice a stěžovatelce je žádná z bank nevydá. Daný požadavek soudu je tak podle mínění stěžovatelky zcela nepřiměřený, zvláště v situaci, kdy se vedlejší účastnice v celém soudním sporu nikterak nebránila a netvrdila, že jí úvěr vůbec nebyl poskytnut. 7. Stěžovatelka má tedy za to, že městský soud zamítl její žalobu, aniž by k tomu měl jakýkoliv objektivní důvod. Stěžovatelka v soudním řízení doložila veškeré nezbytné podklady dokládající poskytnutí úvěru, jeho splácení, vypovězení smlouvy i předžalobní výzvu k dobrovolné úhradě dlužné částky. Veškeré tyto podklady byly dostatečné k tomu, aby soud vydal v první fázi řízení platební rozkaz, kterým uložil vedlejší účastnici dlužnou částku uhradit. Ačkoliv byla stěžovatelce nejprve pohledávka přiznána, následně v návaznosti na nedoručitelnost platebního rozkazu soud změnil svůj přístup k věci, když rozhodl opačně a žalobu zamítl. 8. Přestože stěžovatelka nerozporuje, že by dlužníci, zvláště spotřebitelé, měli požívat zvýšené ochrany, vyjadřuje současně přesvědčení, že by tato ochrana neměla neadekvátně zasahovat do práva věřitelů na vrácení poskytnutých finančních prostředků. Práva jednotlivých stran sporu by měla být podle stěžovatelky vyvážená tak, aby nebyla některá ze stran nedůvodně zvýhodněna; právě v případě předmětné věci však podle jejího názoru došlo k nedůvodnému upřednostnění práv vedlejších účastnice na úkor základních práv stěžovatelky. 9. Městský soud ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti, podepsaném předsedou senátu JUDr. Jiřím Horákem, zdůraznil, že předmětná žaloba byla zamítnuta z důvodu, že stěžovatelka neunesla - přes poučení - břemeno tvrzení, konkrétně přes poučení soudu nesdělila, kdy měly být peněžní prostředky (ve výši 10 000 Kč a 20 000 Kč) připsány na účty uvedené ve smlouvě o úvěru. Podle § 567 odst. 2 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, totiž byla stěžovatelka podle městského soudu povinna tvrdit a následně i prokázat, zda a kdy byly uvedené finanční částky připsány na účet uvedený ve smlouvě. Městský soud současně ve vyjádření zdůraznil, že z provedených důkazů nebylo vůbec zřejmé, že předmětný úvěr skutečně splácela právě vedlejší účastnice, nebo někdo jiný. Nadto se městský soud neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že neexistuje reálně důkaz, kterým by mohla prokázat připsání finančních částek na účty uvedené v úvěrové smlouvě; podle městského soudu je takovým důkazem dotaz u příslušné banky, stěžovatelka však takový důkaz neoznačila ani netvrdila, že k připsání na tyto bankovní účty vůbec došlo. Z rekapitulovaných důvodů je podle městského soudu zřejmé, že ústavní stížnost není důvodná, a proto navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl. 10. Vedlejší účastnice v poskytnuté lhůtě (ani později) právo vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné. IV. Vlastní posouzení věci 12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V případě ústavních stížností fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. 13. V posuzované věci Ústavní soud v prvé řadě nepřehlédl, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem byla tzv. bagatelní částka (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 a ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz], že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Řízení