IV.ÚS 1105/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1105/25 ze dne 30. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. Karla-Eugena Czernina, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2025 č. j. 9 As 180/2023-47 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2023 č. j. 10 A 102/2022-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že dne 15. 11. 1945 bylo zahájeno řízení o žádosti Eugena Czernina (stěžovatelova děda) o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret prezidenta republiky"). Eugen Czernin dne 16. 6. 1955 zemřel a řízení o jeho žádosti nebylo ukončeno. Dne 19. 1. 1995 podal syn původního žadatele Rudolf Czernin žádost o pokračování v uvedeném řízení u Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, jenž však tuto žádost odložil. Rudolf Czernin proto podal ústavní stížnost, které nálezem ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71) Ústavní soud vyhověl a konstatoval, že Rudolf Czernin má jako oprávněný dědic právo na dokončení započatého řízení o žádosti jeho otce o zachování státního občanství. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2002 žádost ministr vnitra zamítl, proto Rudolf Czernin rozhodnutí ministra vnitra napadl rozkladem. Dne 22. 6. 2004 Rudolf Czernin zemřel a do řízení vstoupil jako procesní nástupce stěžovatel. Řízení o žádosti Eugena Czernina o zachování československého státního občanství bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 17. 2. 2005, kterým bylo potvrzeno jeho zamítavé rozhodnutí ze dne 31. 5. 2002. Správní soudy v následném přezkumu správních rozhodnutí žalobu stěžovatele zamítly a Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl jako neopodstatněnou usnesením ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1658/07. 3. Stěžovatel následně požádal o povolení obnovy původního řízení, avšak ani s tímto návrhem nebyl úspěšný (viz přezkum řízení v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 562/18). 4. Stěžovatel, v nyní posuzované věci, požádal o provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí o původní žádosti podle § 101 písm. b) správního řádu. Vedlejší účastník řízení o žádosti usnesením ze dne 30. 7. 2019 zastavil podle § 102 odst. 4 správního řádu, neboť neshledal důvody pro zahájení nového řízení, a ministr vnitra se s tímto postupem v rozhodnutí ze dne 13. 11. 2019 ztotožnil. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 2. 2022 č. j. 15 A 4/2020-158 vyhověl, zrušil rozhodnutí správních orgánů a vrátil věc vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Městský soud konstatoval, že správní orgány při vypořádání některých důkazních návrhů, jimiž chtěl stěžovatel prokázat činnou účast Eugena Czernina v boji za osvobození republiky (notářské zápisy o prohlášení Jiřího Němce ze dne 21. 11. 2003, Růženy Minaříkové ze dne 11. 2. 2008 a Josefa Petroviče ze dne 12. 2. 2008, oběžník Ministerstva vnitra č. 20 ze dne 24. 8. 1945, výnos Ministerstva vnitra ze dne 2. 5. 1946, zveřejněný v jeho věstníku č. 5/1946, poukaz na porušení zásady rovnosti s ohledem na posouzení shodné žádosti Bernarda Merveldta), nehodnotily jejich obsah z hlediska důvodnosti původní žádosti. Namísto toho odkázaly na dřívější soudní rozhodnutí, která hodnotila výlučně relevanci těchto důkazních prostředků z hlediska obnovy původního řízení. 5. Vedlejší účastník opětovně posoudil žádost stěžovatele o nové rozhodnutí a usnesením ze dne 16. 6. 2022 řízení o ní zastavil. Ministr vnitra rozklad stěžovatele rozhodnutím zamítl a usnesení správního orgánu potvrdil. Správní orgány v rozhodnutích konstatovaly, že k dobovým důkazům relevantním z hlediska posouzení činné účasti Eugena Czernina v boji za osvobození republiky se správní orgány a soudy již několikrát vyjádřily a shodně konstatovaly, že nejsou dostačující pro zachování žadatelova občanství. Ministr vnitra též konstatoval, že všechny tři výpovědi se vyznačují vzácnou vzájemnou shodou a jsou s nebývalou přesností zaměřeny pouze na tři okolnosti jednání Eugena Czernina (skrýš zbraní, ilegální vysílačku a poskytnutí zbraní francouzským válečným zajatcům). Chybí jim další návaznost na předchozí i následné události té doby, a mají tak pouze nahradit relevantní svědectví neposkytnutá bezprostředně po skončení války v řízení o původní žádosti. 6. Městský soud žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl, neboť stěžovatel neprokázal, že Eugenu Czerninovi bylo vydáno tzv. prozatímní osvědčení typu B podle § 2 odst. 2 dekretu prezidenta republiky. Naopak z dostupných podkladů je pravděpodobnější, že mu vydáno nebylo. Městský soud také konstatoval, že tvrzení stěžovatele o aktivní podpoře odboje ze strany Eugena Czernina nemá žádnou oporu v předložených důkazech (vyjádření Josefa Petroviče, Jiřího Němce, Růženy Minaříkové, výňatky z historické literatury). Věrohodnost důkazů snižuje také skutečnost, že Eugen Czernin se o popisovaných skutcích v původním řízení (zahájeném dne 15. 11. 1945) nezmínil. 7. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud aproboval rozhodnutí městského soudu a kasační stížnost stěžovatele zamítl. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel namítá, že správní soudy kladou na žadatele nepřiměřené a nesplnitelné nároky ohledně naplnění podmínek zachování československého státního občanství jeho dědy podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky, přičemž apriorně vylučují, aby byly některé podmínky zachování občanství prokázány výpověďmi očitých svědků pořízenými v roce 2003 a 2008. 9. Dále stěžovatel namítá, že soudy v posuzované věci nepřiměřeně restriktivně vykládají podmínky činné účasti v boji za osvobození Československé republiky podle § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu v letech 1947-1950 i vnitřními předpisy správních orgánů. Podle stěžovatele podpora odboje a odbojářů, skrývání zbraní a vysílaček, trpění činnosti odboje a partyzánů na vlastním velkostatku a činnost zprostředkovaná pomocí zaměstnanců právního předchůdce stěžovatele postačují ke splnění podmínky činné účasti v boji za osvobození Československé republiky. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí v případě B. Merveldta, kdy pro naplnění podmínek § 2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky stačilo umožnění činnosti ruských partyzánů ve svých lesích a svědectví třetí osoby o poskytnutí zbraně a střeliva odbojové skupině. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. 12. Ústavní soud i správní soudy ve věci občanství Eugena Czernina opakovaně rozhodovaly (viz část I. tohoto usnesení) a vždy konstatovaly, že Eugen